Bitva u Arsufu

Bitva u Arsufu (též bitva u Arsoufu) - byla významným vítězstvím anglického krále Richarda I. Lví srdce, jednoho z čelních vůdců třetí křížové výpravy, nad muslimským vládcem Saladinem. Její význam spočívá zejména v tom, že to bylo první velké vítězství křižáků nad Saldinem od bitvy u Hattínu a více méně otevřelo cestu pro vyjednávání mezi oběma kulturami, které vyvrcholilo zpřístupněním Božího hrobu západním poutníkům.

" Jedním z těch dvou byl rytíř, maršál Špitálu, druhým Baldouin le Caron, statečný jako lev, druh krále anglického, který jej přivedl. Ti dva začali svůj útok se jménem Všemohoucího na rtech a křičeli hlasitě Svatý Jiří! Lidé Boží pak obrátili své koně proti nepříteli. " - Ambroise " Sám jsem viděl jejich rytíře shromážděné uprostřed pěchoty, jak v rukou třímají svá kopí a vydávají bojový pokřik jako jeden muž; pěchota se rozestoupila a oni se hnali vpřed v jediném velkém útoku všemi směry - někteří proti našemu levému křídu, jiní proti pravému a někteří proti našemu středu, dokud nedošlo k jeho zhroucení. " - Beha al-Din

Po kapitulaci Akkonu v červenci roku 1191, se Richard I. vydal na pochod k jihu Palestiny. Aby mohl znova dobýt Jeruzalém, bylo pro něj velmi důležité zmocnit se přístavního města Jaffa. Saladin, kterému se právě podařilo vypudit křižácká vojska z téměř celého území Svaté země, shromáždil svou hlavní vojenskou moc u města Arsufu a rozhodl se zde svést s křižáky rozhodující bitvu. Kristovým vojákům trvalo za krajně vysilujících pochodů a stálého atakování Saladinovým jezdectvem dosáhnout místa střetnutí celých čtrnáct dní, ale i přesto byli schopní muslimského panovníka drtivě porazit.

Když se armáda křižáků vynořila z Arsúfského lesa, věnoval Richard mimořádnou pozornost jejímu uspořádání. Už předem ji rozdělil do pěti skupin. Do čela postavil lučištníky a teprve za ně rytířskou jízdu. Templáři zaujali postavení na pravém křídle, vedle nich stáli bojovníci z Anjou a oddíly Guye z Lusignanu a jeho bratra Geoffroie. Sám Richard se svými Angličany, střežícími Dračí standartu, a Normany zaujal postavení ve středu armády. Vlevo od něj pak stáli vlámští a místní baroni vedení Jakubem z Avesnes a Francouzi pod velením Huga Burgundského. Špitálníci (johanité) zaujali postavení na křídle levém. Obě křídla byla navíc posílena silnými oddíly pěchoty.

Saladin útočil po celý den. Nejprve do boje vyslal pěchotu, která křižáky zasypala střelami z praků i luků a lehkými oštěpy. Masa jezdectva obešla pochodovou linii křižáků zleva a neustálými útoky, zejména na týl sestavy, se pokoušela narušit její uspořádání. Řev trumpet a rachot bubínků naplňoval křesťany téměř fyzickou zuřivostí. Čas od času se přiblížila muslimská obrněná jízda a dorážela na křižáky svými palcáty na dlouhých násadách. Největší tlak doléhal na zadní voj, v němž těžce strádali johanitští rytíři, kteří ztratili mnoho koní. Jejich velmistr, Garnier de Naplous, se několikrát obrátil na Richarda s žádostí o povolení výpadu a rozprášení muslimů. Richard jeho návrhy prozatím odmítal. Čekal na chvíli, kdy budou rychlí koně muslimů unaveni, a jeho pomalejší rytíři je budou schopni dostihnout. Útok směl být proveden až ve chvíli, kdy k němu osobně vydá rozkaz. S postupujícím dnem na křižáky opět stále víc doléhala úmornost palestinského slunce. Rozvířený prach a neustálý rachot muslimských trumpet a bubnů i stoupající počet obětí, především mezi koňmi, stále více nahlodával trpělivost křižáků. Během bojů postoupili kupředu pouze o necelé tři kilometry.

Johanitští rytíři v zadních řadách se tlačili na francouzské oddíly před nimi a záhy hrozilo porušení pochodové formace. Velmistr johanitů navíc cítil, že již není dále schopen snášet potupu, kterou pro něj znamenalo vyčkávání bez možnosti opětování útoku. Spolu s rytířem Baldwinem z Carew se tedy rozhodl neuposlechnout Richardova rozkazu a zaútočit.

" Jedním z těch dvou byl rytíř, maršál Špitálu, druhým Baldouin le Caron, statečný jako lev, druh krále anglického, který jej přivedl. Ti dva začali svůj útok se jménem Všemohoucího na rtech a křičeli hlasitě Svatý Jiří! Lidé Boží pak obrátili své koně proti nepříteli. " - Ambroise

Zbytek Maltézských rytířů a některé francouzské oddíly se hnaly za nimi. Tento akt vzpoury však nezpůsobil katastrofu, jak by se mohlo za jiných okolností stát. Richard na neposlušnost johanitů zareagoval s ráznou rozhodností (je také docela možné, že v tuto chvíli se již sám rozhodoval o provedení protiútoku). Osobně se postavil do čela vojska a mohutným úderem během několika minut rozprášil Saladinovu armádu do všech stran.

" Sám jsem viděl jejich rytíře shromážděné uprostřed pěchoty, jak v rukou třímají svá kopí a vydávají bojový pokřik jako jeden muž; pěchota se rozestoupila a oni se hnali vpřed v jediném velkém útoku všemi směry - někteří proti našemu levému křídu, jiní proti pravému a někteří proti našemu středu, dokud nedošlo k jeho zhroucení. " - Beha al-Din

Křižáci pronásledovali prchajícího nepřítele celé míle. To pro ně byl nejnebezpečnější okamžik. Ocitli se bez podpory pěchoty, jelikož taktika muslimů závisela především na principu ústupu, rychlého shromáždění a opakovaného útoku. Richardovi se však podařilo vítězstvím opojené vojáky udržet na uzdě a nedovolil jim příliš se rozptýlit.

Bitva u Arsufu byla sice velkým křižáckým úspěchem, avšak tento úspěch nemohl být srovnáván s drtivým vítězstvím Saladina v bitvě u Hattínu. Saladinovo vojsko, i přes ztrátu 7000 mužů, stále nebylo zničeno. Shromáždilo se již druhý den po bitvě a pro Saladina nebyl ve zdejších krajích problém naverbovat nové vojáky. I přesto se však muslimové soustředili už jen na obranu Jeruzaléma. Pro obě strany měla porážka a vítězství spíš morální účinek. Saladin se po této zkušenosti, kdy přišel o nimbus neporazitelného válečníka, již nikdy nepokusil o bitvu s Richardem na otevřeném prostranství.[1]

Záhy po vítězství u Arsufu se Richardovi podařilo dobýt Jaffu. Zde se s vojskem na nějakou dobu usadil. Toho využil Saladin k tomu, aby rozbořil vzkvétající Askalon. Nemohl si dovolit, aby toto město padlo do rukou křižáků. K dalšímu postupu na Jeruzalém neměl Richard I. dost sil. Muslimský vládce při dalším tažení křižáků ke Svatému městu důsledně uskutečňoval taktiku spálené země a Richard dal nakonec přednost vyjednávání. Saladin tedy předložil anglickému králi mírový návrh, podle něhož zpřístupní Boží hrob západním poutníkům a uzná hranice stávajících křižáckých držav. Richard tento návrh asi po roce složité diplomacie přijal a vrátil se zpět do Anglie.