Druhá morová epidemie

Druhá morová epidemie zasáhla Evropu v říjnu roku 1347. Byl zavlečen z přístavu Port Mesina na Sicílii příjezdem lodí, které se nejspíše nakazili ve městě Kaffa (dnes Feodesie, jihozápadní Krym). Původ této nemoci se nepodařilo přesně objasnit, ale předpokládá se, že na Krym byl mor dovlečen kupci nebo kočovnými skupinami z některého přírodního ohniska morové nákazy, jež se v Asii dodnes vyskytují (např. v Mongolsku). Přitom nákazu nepřenášejí lidé, ale blechy v srsti infikovaných krys či potkanů - viz dále. Této dosud nejničivější epidemie podlehlo více než 25 mil. lidí, tj. 1/3 Evropy. Za několik dní po příjezdu lodí se mor rozšířil ve městě a blízkém okolí. Za šest měsíců polovina obyvatelstva města zemřela, či uprchla, čímž nákazu roznášeli dále.
Slovo mor pochází ze staroslověnského morч, od tohoto základu je pak odvozeno i mříti, smrt aj. Mor byl také nazýván velká smrt, velké umírání, hnusné lidské umírání ... Takže je zřejmé, že pro naše předky byl vlastně mor synonymem smrti.
Většinou se jednalo o mor dýmějový neboli bubonický (Pestis bubonica), jenž se projevuje náhlou vysokou horečkou, bolesti hlavy, břicha a končetin. Do druhého dne dochází ke zduřením a hnisavým zánětem mízních uzlin v místě poštípání blechou (nejčastěji třísla potom v podpaždí). Může se objevit krvácení do kůže či trávicího ústrojí. Při tomto druhu nelze přenést nákazu z člověka na člověka. Původcem nákazy je blecha v potkaní příp. krysí srsti. Úmrtnost je u této formy u neléčených (podmínky středověku) je 50 %. Z této varianty se ale může stát daleko nebezpečnější infekce, v tehdejších podmínkách se stoprocentní úmrtností: mor plicní (Pestis pneumonica), při kterém dochází k rozsáhlým vnitřním krvácením, což vede k tomu, že nemocný umírá během několika málo dní. Příznaky: Horečka, kašel, hlen je nejdříve vodnatý, ale brzo s krví. Stupňuje se dušnost, a brzo nastává smrt. Pozdější označení "černá smrt" pochází od černých a hnědých skvrn na kůži, jenž při této variantě nemoci vznikají vlivem podkožního krvácení.
Tehdejší lékaři byli proti moru bezmocní. Někteří lékaři před nákazou uprchli, jiní, ti statečnější, mnohdy zemřeli. Tak například v Montpellier jich většina zemřela, i když používali, v té době jako jedinou ochranu, bizardní ochranné masky ve tvaru ptačí hlavy. "Zobák" byl naplněn různými vonnými bylinami, protože se tehdejší lékaři domnívali, že nákaza se šíří "zkaženým" vzduchem. Lékaři léčili ohněm, vykuřováním místnosti vonnými bylinami, pouštěním žilou, různými dietami, postřikováním octem nebo přikládali obklady s prášky proti hmyzu. Po pacientově smrti byl spálen jeho dům a jeho šaty.
Mor do jisté míry rozvrátil morálku obyvatelstva. To se projevilo hlavně ve třech masových hnutích: ve flagelantství (mrskačství), v psychóze davového tance a v pogromech na židy. Flagelanti táhli zemí v procesích a okázale předváděli své pokání. Chodili jen v košilích a mrskali se důtkami až do krve. Davové tance, projevující se hromadným tanečním vířením, s sebou strhlo tisíce lidí. Tento jev lze vysvětlit davovou hysterií lidí, drcených stresem. Šlo o to se zběsilým tancem přivést do stavu extáze, čímž účastníci těchto "tanců smrti" zapomněli, alespoň na okamžik, na každodenní hrůzy všudypřítomné "černé smrti". Mnohdy byli z moru viněny sociální, nebo etnické menšiny, zejména židé, kteří údajně nesli vinu za nákazu obyvatelstva. Roznesla se fáma, že otravují studny. Tak došlo k hromadnému pronásledování a vraždění židů. Jen v Německu jich byly zabity a upáleny desetitisíce.
Bohatší měšťané odjeli z měst na venkov nebo jinam do izolace. Italský spisovatel Giovanni Boccacio popisuje ve svém díle Dekameron (1349 - 53) reakci některých obyvatel Florencie takto: "Někteří byli toho mínění, že vše přečkají střídmým životem a zdrženlivostí od všeho nadbytku, což by jim mělo umožnit odolat této nemoci. Ti utvořili skupinu uzamkli své obchody, a žili odděleně od ostatních ve svých domech, kde nebylo nemocných. Zde vychutnávali vybraná jídla, veselili se hudbou i jinými povyraženími, nevyhýbajíce se žádné výstřednosti."
Po roce 1348 se začala objevovat karanténa, jako ochrana proti infekčním chorobám. Ačkoli zprvu byla karanténa (quaranta giorni, čtyřicet dní) často hrubě porušována, později se prosadila jako jediný účinný prostředek proti šíření nákazy. Každý nový pacient byl uzavřen do jeho domu, případně do speciálně vyhrazených chatrčí za hradbami města. Ve městech byly zřízeny zdravotní rady, které bojovali proti nákaze hlavně zdravotně-policejními opatřeními - izolací, karanténou apod. Mor byl sice stále hrozbou, ale postupně ustupoval. Rok 1350 je považován za konec pandemie. Později, po odeznění této velké epidemie, se mor vracel ve vlnách každých pár desítek let ale nikdy už v takové míře. Tato velká epidemie měla za následek výrazný úbytek pracovních sil, což vedlo spolu s hrůzami stoleté války k různým rolnickým povstáním (např. jacquerie).