Exkomunikace
Exkomunikace (z lat. ex-communicare) znamená vyobcování nebo vyloučení ze svátostného společenství církve, tj. z možnosti přijímat a udělovat svátosti s určitými výjimkami. Je to jeden z nejtěžších trestů používaný církvemi.
Exkomunikace je společně s interdiktem nejtěžším trestem, jaký katolická církev zná.
Exkomunikovanému se zakazuje:
- udělovat svátosti a svátostiny, přijímat svátosti,
- aktivně se podílet na mši či jakémkoliv jiném bohoslužebném úkonu,
- zastávat jakýkoliv církevní úřad, službu, úkol nebo konat úkony z moci úřední církve.
Rozlišuje se exkomunikace vyhlašovaná představeným a "exkomunikace latae sententiae". První forma exkomunikace se vyskytuje v případech, kde je exkomunikace jen jedním z možných trestů a vzniká teprve poté, co je oficiálně uložena, druhá forma nabývá platnosti okamžitě s vykonáním daného skutku.
Exkomunikace latae sententiae (v laické řeči "automatická exkomunikace") je exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného už samým vykonáním činu, a to i tehdy, když byl čin utajen.
U "exkomunikace latae sententiae" se rozlišují exkomunikace vyhrazené a nevyhrazené Svatému stolci (exkomunikace, o jejichž snětí rozhoduje výhradně Svatý stolec, a exkomunikace, o jejichž snětí lze rozhodnout na nižší úrovni, obvykle diecézní).
V současném kanonickém právu je patrný odklon od užívání "exkomunikace latae sententiae", v Kodexu kanonického práva (CIC) z roku 1983 došlo k výrazné redukci takto trestaných činů oproti Kodexu z roku 1917, u Kodexu kánonů východních církví, vydaného v roce 1990, se tento typ exkomunikace nevyskytuje vůbec.
Činy, pro které je zrušení "exkomunikace latae sententiae" v platném CIC:
- vyhrazeno Svatému stolci:
- fyzický útok na papeže
- znesvěcení Eucharistie
- rozhřešení spoluviníka hříchu proti šestému přikázání
- přímé vyzrazení zpovědního tajemství
- vysvěcení biskupa bez papežského mandátu
- nevyhrazeno Svatému stolci:
- podstoupení interrupce či její provedení
- kacířství, schizma, odpadlictví od víry