Jak fungoval berňák ve středověku

Daně lidé museli odvádět už ve středověku, ale jejich výběr nesvazovala na rozdíl od současnosti téměř žádná pravidla. Města si navíc nevytvářela finanční rezervy a v případě požárů na to často doplácela.

Ověnčené přísloví praví, že v životě lidském existují jediné dvě jistoty: smrt a daně. Nejinak tomu bylo i ve středověku, ale na rozdíl od dnešního organizovaného způsobu navázaného na finanční cyklus státu vládl v tehdejším výběru daní značný chaos. Daňová povinnost byla často kolektivní a měla charakter jednorázového poplatku. Jelikož s výjimkou dávek vrchnosti neexistoval žádný pravidelný interval, znamenal příchod výběrčího pro města často překvapení.

Daně se vztahovaly na celou obec, která zmíněnou zátěž obratem rozložila mezi obyvatele. Poměr daní k příjmům jednotlivých měšťanů ani metodu pro jejich výpočet dnes již v podstatě nedokážeme zjistit. Nefungoval žádný daňový aparát ani jednotné a přehledné účetnictví. Daně v obci vybírali měšťané pověření radou, bez nějaké zvláštní kvalifikace.

Města vypisovala daně spontánně podle momentálních potřeb. Fungování obce pak určovala aktuální hotovost v pokladně: Pokud se v ní nacházel dostatek "tvrdé měny", rada peníze investovala, půjčila nebo je použila na uhrazení daní. Města však neplánovala dopředu ani nevytvářela úspory, a případný požár tak představoval katastrofální zásah, neboť obvykle vyústil v bankrot. Obec neměla finanční rezervy na obnovu a daně musela vybírat výlučně od měšťanů, jejichž majetku se oheň nedotkl.

Občas rada nevypsala daně vůbec, zatímco jindy i několikrát v roce, přičemž každá z dávek se mohla platit jinak. Zpočátku se daně odváděly v komoditách, ve střední Evropě typicky v medu. Teprve za Přemysla Otakara II. přešla česká města na vypisování finančních dávek: Mohlo se jednat o groš z každé kopy grošů majetku, případně o dva groše za dům, vše bez jakékoliv předvídatelnosti co do výše a frekvence. Daň se také mohla týkat jen určité čtvrti nebo být vypsána jako dávka od městských cechů, kdy zasáhla tvrději méně početné a méně výnosné profese.

Výzkumy ukazují, že za vrcholného a pozdního středověku daně ekonomice spíš prospívaly. V důsledku jejich zvyšování musela města a vrchnost víc produkovat, takže se rozšiřovala plocha obdělávané půdy i počet výrobků, hledaly se vývozní trasy a zaváděly se inovace. Tlak na efektivitu se stal motorem výkonnějšího hospodaření. Přechod na peněžní daně pak vyústil v zánik staletého směnného obchodu, který nahradily mnohem praktičtější mince.

"Daňový tlak" vládců, jenž zesílil po morových ranách, vedl nakonec v 15. století ke zrodu mezinárodního obchodu a bankovnictví. Navzdory nárůstu populace se však obyvatelům měst kvůli vyššímu zdanění nežilo výrazně hůř - naopak, snaha o produktivitu potažmo zlepšovala i jejich životní úroveň.