Klášter smrti- 3. část

Ukryté tajemství

Kněz seděl ve své pracovně obklopen stohem knih a studoval texty učenců zabývajících se jedy a jejich účinky a příznaky. Usrkával červené víno, aby do svých žil dostal Kristovu krev a nabral tak jeho mentální sílu, kterou potřeboval k porozumění událostí, které se za poslední hodiny staly. Věděl, že někdo ve vesnici je vrah. Nepochyboval o tom. Ovšem neměl tušení, jak a proč k vraždě došlo a byl odhodlán na to přijít.

Lucie, skloněná se zvětšovacím sklem nad ranami mrtvoly, která začala mírně zapáchat i přes chlad ve sklepě, studovala rány a snažila se je co nejvěrněji překreslit na papír. Měla dokonalou prostorovou orientaci a dokázala si v hlavě přesně představit, jak mohl bodec vypadat. Teď už jen zbývalo překreslit svou vizualizaci v hlavě na pergamen. Její mladiství vzhled a nadšení z toho, že může na chvíli uniknout z šedi všedních dní, ji dělal ještě krásnější, než normálně. Možná to bylo způsobeno ošklivým pozadím, které tvořilo tlející tělo a tmavá kobka, ve které se nacházela.

Kněz listující stránkami knih se při dalším loku vína zasekl. Objevil konečně něco, co hledal. Pokřižoval se a vytrhl stránku z knihy. Vložil si ji do kapsy svého roucha a šel zkontrolovat Lucii do sklepa. Už po schodech cítil rozkládající tělo, a věděl, že bude třeba muže co nejdřív nechat pohřbít.

Lucie zrovna dodělávala poslední tahy svého díla na pergamenu, když kněz vešel do obloukových dveří sklepení. Usmála se na něj. On na ní. Jsem hotova. Pojďme prosím na čerstvý vzduch. Vstala a rychle vyběhla z místnosti. Kněz přikryl plátnem mrtvolu, zkontroloval ještě několik detailů na těle a vyšel ven na dvůr. U vysoké jabloně zvracela klečící Lucie. Rychle k ní přiběhl a snažil se jí uklidnit. Bude to dobré Lucie. Zajdi prosím do vsi a dones kus sádry a popros kováře, jestli by se nemohl stavit dnes večer na večeři. Potřebuji s ním mluvit ohledně opravy zábradlí na schodišti do věže.

Tady máte ten nákres pane. Podala mu list přeloženého pergamenu a utřela si do rukávu své košilky sliny z úst.

Kněz se díval na její ladnou figuru procházející branou kostela a ještě na ni zavolal a vyřiď hrobníkovi, ať ráno vykope ten hrob, nedá se tady dýchat! Sledoval ji, doku její tělo nezmizlo za kopcem a uvědomil si, že se nedívá na ni jako na svoji hospodyni, ale na něco mnohem víc. U srdce ho píchlo, když si uvědomil, na co myslí. Pokřižoval se, podíval se na azurově modré nebe a poprosil Boha, aby mu dal sílu. Podíval se na nákres, který udělala Lucie, a docvaklo mu, jaký talent to děvče má. Nákres byl tak dokonalý, že si na první pohled dokázal představit předmět, který rány způsobil. Zakroutil hlavou nad krásně vystínovaným obrazem bodce a šel prozkoumat naposledy tělo, než jej zasypou hromadou hlíny a nechají červy vykonat poslední etapu jeho zhmotnělého těla.

Lucie si opět užívala dychtivé pohledy vesničanů a nenávistné pohledy žen. Schválně se usmívala a zdvořile všechny zdravila, aby je naštvala ještě víc. Věděla, že ignorace je nejlepší lék na závist, ale ona dnes měla náladu schválně přilívat olej do ohně závisti a chtíče. Když se zastavila u kováře, aby ho pozvala na večeři, povolila si provázky na její utažené košilce, aby pevná prsa měla více prostoru a odhalila krásnou pleť, kterou měla hluboko na hrudi. Kovář souhlasil a ona šla pro sádru k zedníkovi, který jí dal pytlík.

Cestou potkala rychtáře a poděkovala mu za záchranu před brašnářem.

Když vešla do sklepení, opět se jí zvedal žaludek. Procházka vesnicí jí dodala opět díky žhavému slunci a jemnému vánku spoustu energie. Těžký nasládlý vzduch, který se jí vlil do plic, ji opět připomněl, že lidé umí být zlí a nepředvídatelní. Přistoupila ke knězi a podala mu s pozdravením od kováře sáček se sádrou. Super. Pronesl. Dojdi ještě pro misku a trošku vody, uděláme ještě jeden drobný pokus, a pak tělo necháme být. Myslím, že díky tvé nádherné kresbě máme už vše, co potřebujeme, Děkuji. Pronesl a poplácal si rukou po kapse, kde měl vytržený list z knihy. Odložil zvětšovací sklo, a když Lucie donesla vodu a misku, smíchal sádru a vlil ji do jedné z ran. Nechápavě na něj hleděla, a on, jako by četl myšlenky, vysvětlil, že chce udělat ještě odlitek té rány, aby měl v ruce i hmatatelný obraz toho, jak nástroj způsobující tyto rány vypadá. Lucie se na něj obdivně podívala a vysekla mu poklonu nad tím, jak uvažuje. Nákres je nákres, ale mít v ruce přesně to, co ránu způsobilo, je super tah, který by jen tak někoho nenapadl.

Necháme sádru pořádně vytvrdnout a před večeří se sem vrátíme. Pojď z toho smradu ven, půjdeme se projít do lesa a nasbíráme pár bylinek a hub.

Slunce pomalu zapadalo za obzor, když se nádvořím kostela rozezněl zvuk klepadla na bráně. Kněz šel otevřít a přivítal Kováře a pokynul mu, aby šel dál.

Pojďme se projít, než Lucie nachystá večeři příteli. Řekl kněz a oba muži šli klidným krokem vedle sebe do útrob kostela směrem k věži. Jejich tichý hlas se odrážel od zdí a kovářovi okované boty cinkaly o kamennou dlažbu kostela. Kněz poukázal na léty užívání poničené kovové zábradlí a kovář si jej důkladně prohlížel.

Kdy budete moci zhotovit nové? Do zimy bude potřeba. To se stihne, pane, jak dodělám zakázku pro městskou zbrojírnu, vrhnu se na vás. Dobrá, budu s vámi počítat, řekl kněz a jemným přistrčením svých dlaní do ramen kováře mu naznačil, aby šli do jídelny.

Lucie zrovna donesla hrnec s houbovou polévkou, když muži vešly do místnosti. Oba ji pozdravily a usadily se za stůl ke společné modlitbě. Lucie při tom dělala jako vždy veselé grimasy a ač to kněz viděl, nic jí na to jako obvykle neřekl. Neměl v úmyslu ji nutit věřit v Boha. Věděl, že její duše je čistší, než duše mnoha vesničanů, kteří se k němu chodí zpovídat.

Po dobré večeři přišla řeč na nález mrtvoly a kněz poprosil Lucii, aby přinesla ze sklepa zatvrdlý odlitek sádry, aby se na něj mohli společně s kovářem podívat.

Když Lucie odešla, kněz vylíčil své poznatky ze zkoumání mrtvoly i to, jak odhalil, jakým jedem byl muž zavražděn. Kovář nevěděl, co si má myslet a byl nesvůj. Nechtěl věřit, že někdo z vesnice je vrah a pořád se přikláněl i pod tíhou důkazů tezi rychtáře, že vrah je nějaký tulák.

Když Lucie položila před kněze na stůl odlitek, kovář drobně ucukl. Jako by se lekl. Kněz si toho všiml, ale nedal to najevo. Toto, je tvar bodce, který, byl muž propíchnut. Pořád nevím proč, ale dle mého soudu tím vrah něco maskoval. Nevím zatím co, ale společně s Lucií- uklonil se směrem k hospodyni, které se začervenaly tváře- uděláme vše pro to, abychom na to přišly. Kovář se pousmál a odvětil, že jim drží palce a že se těší na zakázku od kněze. Ale že už musí jít, protože musí ještě dodělávat nějakou práci.

Když kovář odešel, Lucie šla uklízet nádobí a kněz si zadumaně prohlížel zvláštní tvar sádrového odlitku. Musel znovu vyslovit poklonu nad tím, jak bravurně jen z ran dokázala Lucie odhadnout tvar zbraně. Vzal nožík a začal hladit sádru, která byla plná kousků z těla, aby byl tvar co nejpřesnější. Pod nánosem zaschlé sádry a zbytků tkáně odhalil kousek potrhané špinavé kůže. Špína ho upoutala, protože muž o sebe zjevně dobře pečoval, jeho tělo bylo čisté a dobře opečovávané. Poprosil Lucii o zvětšovací sklo a přisunul si blíž svíci, aby viděl co nejlépe.

Společně se s Lucií nakláněli nad centimetrovým kouskem kůže a studovaly potrhanou tkáň. To je tetování Lucie, řekl nadšeně kněz a ukazoval malým dřevěným párátkem na linky černé barvy v kůži.