Klášter smrti- 7. část

Klášter v Teplé

Dvě mohutné věže kláštera v Teplé v zasněžené krajině zlověstně čněly do výšky nad okolní stavby. Zamrzlý rybník se táhl k blízkému lesu, do kterého vedla klikatá pěšina. Kněz jedoucí na koni v čele skupiny ozbrojenců střežící vůz, si sundal kápi svého pláště z hlavy. S nostalgií vzpomínal na teplé krajiny Itálie, z kterých před několika týdny vyrazil. Jako kardinálův zástupce se vydal do těchto nehostinných krajin, aby zdejší premonstrátský klášter vybavil překrásným zrcadlem a velkou hromadou vzácných knih a spisů. Těšil se na to, až se bude moct podívat na pověstnou místní knihovnu a prostudovat několik vzácných svazků. Neměl žádný úkol a po pár dnech má v plánu se vrátit.

Před vstupní branou rozlehlé zahrady obklopující budovy kláštera stál opat s několika mnichy. Skupina zastavila a kněz seskočil z koně. Opat přikročil směrem k němu a kněz poklekl. Políbil nabízený prsten a opat mu udělal na čele křížek. "Povstaň, synu" řekl představený kláštera a od úst se mu drala pára. "Jmenuji se otec Ering a pro několik následujících dní budu tvým hostitelem." Dodal opat vlídně a přikázal skupině, aby prošla branou na nádvoří.

Kněz vytáhl z kapsy své promrzlé sutany pergamen s kardinálovou pečetí a předal ho opatovi. "Kardinál vás pozdravuje" uklonil se a vydal pokyn doprovodu, aby složil na nádvoří vzácný náklad.

Pod hromadou knih, pergamenů a vzácných listů ležel rozměrný předmět zahalený v bílém plášti.

Když jej skupina zbrojnošů opatrně sundala z vozu a položila na přistavené dřevěné hranoly, opat se s jiskrným výrazem v očích k balíku přikradl.

"Předpokládám, že to jsou naše zrcadla", podíval se na kněze a ten přikývl. "Prosím" Ukázal mu rukou, aby strhl ochrannou plachtu.

Otec Ering strhl jedním tahem bílý plášť a na nádvoří to zašumnělo. Mniši doteď nevěnující pozornost skupince na nádvoří se zastavily ve svém dumání a modlitbách a z chodeb, balkonů i oken sledovaly překrásný pohled na vzácný náklad, který odhalil jejich představený v celé své kráse.

Zrcadla byla o dobrou polovinu vyšší, jak délka těla kněze a na šířku se rovnala dvěma třetinám jeho výšky. Vyřezávaný zlacený rám byl u vrchu dozdoben dvěma anděly a latinským nápisem oslavujícím zakladatele kláštera.

Otec Ering byl proti knězi o dvě hlavy nižší a téměř bez vlasů. Jeho hladce oholená tvář zdobila velká spousta vrásek stáří a špičatý dlouhý noc připomínající orlí zobák zcela odváděl pohled od jeho malých nenápadných očí černé barvy. Když udělal pokyny svým bratrům, jak naložit s knihami a zrcadlem, přistoupil ke knězi a tichým hlasem jej pozval na prohlídku kláštera.

Kněz byl unavený, ale nemohl odmítnout. Vzal si brašnu, kterou měl přivázanou u sedla koně a přehodil si ji přes ramena. Tíha brašny se mu zarývala do ramene přes kožený pásek, který byl zdobený ornamenty a nápisy. Byl to dar od kardinála.

Opat Ering šel s rukama propletenýma prsty po dlouhé chodbě a tiše vyprávěl knězi nedlouhou historii kláštera.

"Jsem již dvanáctým představeným tohoto kláštera, který nechal zbudovat léta páně jedenáct set devadesát tři, jistý šlechtic Hroznata, budiž mu země lehká. Z Prahy sem přišly premonstrátští řeholníci a už zde zůstaly. Hroznata klášter založil jako odpustek." Vyprávěl vlídný hlasem Ering a kněz kráčející po jeho pravici poslouchal. Spousta věcí mu dnes už unikalo, ale i přes únavu po dlouhé cestě se neopovážil svého hostitele přerušovat.

"Drahý odpustek. Co provedl?" zeptal se kněz opata a ten mírným přizvednutím ruky dal najevo, že v jeho výkladu se vše kněz doví.

Kolem prošlo tiše s hlavami sklopenými k zemi a modlitbami v ústech několik mnichů. Opat přestal hovořit, aby nerušil jejich motlitby. Když byly daleko od nich, pokračoval.

"Hroznata z Ovence, jehož osobním přítelem byl i český král Přemysl Otakar I., se po smrti své manželky a jediného syna roku 1193 vydal na třetí křížovou výpravu do Svaté Země. Nedaleko Říma se však zalekl strastí spojených s cestou a pravděpodobně i nejisté budoucnosti, a z výpravy ustoupil. Svatý Otec, Celestin III. mu udělil svolení s návratem domů, avšak za oplátku byl povinen založit na svých panstvích klášter. A tak byl založen náš překrásný klášter." Dovyprávěl Ering a zastavil se přede dveřmi do místnosti na konci široké chodby, kterou kráčely.

"Několik let před svou smrtí přijal místo probošta řádu. Jako ochránce hranic si nadělal mnoho nepřátel a ti ho při jedné z hlídek v roce 1217 zajali. Téhož roku byl na hradě Hohenberg zabit. Odmítl vydat rozkaz k zaplacení výkupného, a tak bylo výkupné zaplaceno až po jeho smrti. Z Hroznaty se stal mučedník, který byl pohřben u hlavního oltáře místního kostela." Opat rozevřel těžké dubové dveře okované zlatým kováním a vešel do místnosti.

Velká tmavá místnost obdélníkového tvaru působila hrozivě. Kněz nechápal význam návštěvy této místnosti. Opat jako by mu to vyčetl z očí. Mírně se pousmál a kráčejíc směrem k protilehlé stěně pokračoval ve vyprávění: "Toto je místnost, kde měl Hroznata pracovnu. Rozhodl jsem se z ní na jeho počest udělat modlitebnu. Zde"- ukázal na kameny vyčnívající ze stěny tvořící velký obdélník-" bude umístěno jedno ze zrcadel, které jsi pomohl dovézt, a na protilehlé stěně bude umístěno druhé. V odrazech zrcadel bude vidět nekonečný prostor. Prostor, který má pro nás ve svém srdci Bůh."

Kněz přikývl a snažil se vypudit z hlavy bizardní představu nekonečného davu mnichů modlících se mezi zrcadly.

"Na památku našeho zakladatele bude jeho pracovna od zítřka navždy modlitebnou pro jeho věrné bratry z řádu." Řekl pyšně otec Ering a nechal chvíli knězi, aby vstřebal myšlenky.

"Je čas na večerní modlitbu a něco do žaludku, pojď bratře, jistě už máš hlad a rád by ses odebral do své cely k motlitbám" řekl nakonec po chvíli ticha, kdy si kněz prohlížel velkou místnost s jedním malinkým okýnkem u stropu, které bylo navíc zdobeno vitráží s andělem.

Společně se odebraly přes dvůr, kde už zmizla hromada knih i zrcadla, do jídelny.

Jídelna byla místnost plná dřevěných stolů složených za sebou podél stěn, aby tvořily neuzavřený kruh. Na stolech plály svíce ve stříbrných svícnech. U stolů už seděli všichni řádoví bratři a mlčky čekaly na příchod opata a jeho hosta.

Bratři, dovolte mi mezi námi na pár dní přivítat bratra Martina. Osobního přítele našeho milovaného kardinála. Po náročné cestě se bude několik dní oddávat motlitbám v přístřeší našeho kláštera, aby nabral sílu na svoji další pouť. Pronesl nahlas kardinál, a pokynul k modlitbě.

Smrt v noci

Kněz se opláchl ve vědru se studenou vodou a z okna své cely pozoroval, jak se na nádvoří zbíhají mniši. Oblékl se, pronesl několik modliteb a vyšel ze dveří své cely.

Přede dveřmi stál hubený mnich a jen co se otevřely dveře, pozdravil. "Dobré ráno bratře, jmenuji se Převor, jsem ranhojič místního kláštera a dostal jsem od opata Eringa za úkol přivést tě co nejdřív do jeho pracovny." Omluvně ucouvl před vysokým knězem a se zrakem upřeným na jizvu v jeho tváři se uklonil. Kněz vyšel bez jediného slova směrem k opatově pracovně a v hluku na nádvoří zaslechl slova jako prokletí, vražda, hrůza a spasení. Nechápal, čemu se to bratři oddávají, ale tušil, že to nepřinese nic dobrého.

Opat seděl za stolem své pracovny a bez jediného slova ukázal knězi na židli naproti jeho stolu. Převor zavřel za sebou dveře a kněz zůstal s opatem sám. Bratře, v noci se stalo neštěstí. Dělníci, kteří usazovali zrcadla do nové modlitebny, byli nalezeni mrtví. Všichni tři. Bez známek souboje. Nechal jsem modlitebnu uzavřít, aby se nezničily přihlížejícími bratry stopy. Vím, že s vyšetřováním máš jisté zkušenosti a tak tě prosím ve jménu Boha, zjisti, co se stalo, abych nemusel povolávat úřední moc." Prosebně a s důležitostí na poslední slova řekl s tichým hlasem opat knězi.

Kněz při pomyšlení, že se dostane zase do kolečka vyšetřování uvnitř těla, zachvěl. Vzpomínky na poslední jeho vyšetřování ho budily v noci ze spaní. Myšlenky na Lucii mu neustále vháněly slzy do očí. Podíval se na Eringa, který ho netrpělivě pozoroval.

Bude to příležitost přenést se přes minulost, pomyslel si. "Dobrá, těch několik dní, co jsem chtěl trávit v modlitbách, budu věnovat vaši tragédii. Prosím pojďte mě doprovodit do modlitebny" řekl se slzami na krajíčku kněz a rychle od opata odvrátil zrak, aby nepostřehl jeho bolest.

Cesta k modlitebně byla plná bědujících mnichů a Ering je musel chvílemi odstrkovat a prosit o uvolnění cesty. Mnohokrát křičel, ať jsou jeho bratři v klidu, že se vše vysvětlí, avšak sám věděl a cítil, že je to marné.

Kněz otevřel velká vrata do modlitebny, na zemi ležela tři bezvládná těla. Jeho zrak se přesunul k zrcadlům, které byly usazeny přesně naproti sobě, jak to popisoval předešlý večer opat. V odrazu místnosti se pořád dokola a dál opakovaly mrtvoly dělníků. Nekonečný počet mrtvol. Na U zrcadla byly vyhořelé louče. Dělníci pracující ve tmě si museli nějak svítit. Kněz se zahleděl na okýnko v místnosti. Minimum světla způsobovalo šero i za denního světla, kdyby nezůstala otevřena vrata, musel by se hodně soustředit a jeho zrak si dlouho zvykat, než by viděl víc, než jen hrubé obrysy. Poprosil opata, aby zavolal ranhojiče, a společnými silami odvezly mrtvoly do sklepa, kde je chtěl podrobit zkoumání.

"Modlitebna se zdá být v pořádku synu, krom vyhaslých loučí tam nic není, můžeme ji zprovoznit?" zeptal se Ering kněze.

"Otče Eringu, chápu váš zájem o zprovoznění nové modlitebny, ale prosím, nechte mě ji prohledat, možná vrah udělal nějakou chybu. Možná bude někde nějaká indicie k jeho odhalení." Odvětil kněz.

"Nemohu čekat na zbytečnosti, nic zde není. Dnes po obědě se zde všichni společně pomodlíme. Pátrejte si dle libosti." Odsekl Ering a s malým hloučkem nejbližších bratří odešel směrem ke své pracovně.

Bratr Převor s knězem opatrně položily bezvládná těla na kamenné stoly připomínající oltáře v ranhojičově pracovně. Místnost byla posetá lahvičkami nejrůznějších lektvarů a květináčů s povadlými květinami. Pod velkým oknem byl vysoký stůl s několika pergameny, které zjevně Převor studoval.

Kněz se pustil do práce. Tak jak před několik měsíci. Opět hledal příčiny smrti na těle mrtvoly. Ranhojič přihlížel jeho práci bez jediného pohybu.

Kněz se zvětšovacím sklem projížděl trup jednoho z dělníků. Směřovat ke krku. Zabrán do pátrání se přesunul pomalu k hlavě. V očích spatřil Lucčinu hlavu. Ležela na stole místo mrtvého dělníka. Otevřela oči a v jejich odrazu kněz spatřil, její poslední výkřik, než ji pohltily plameny. Odstoupil zděšeně od stolu a zahodil zvětšovací sklo na zem.

Převor se zalekl podivného chování a v očích kněze spatřil slzy. Nechápal, co se stalo. Kněz se na něj zadíval a řekl mu, že musí jít na chvíli na vzduch.

Procházel břeh zamrzlého rybníka a studený svěží vítr mu dal novou sílu a jasnou mysl. Poklekl a poprosil modlitbou Boha, aby mu dal sílu překonat jeho trápení.

Při cestě zpátky do ranhojičova kabinetu zahlédl několik bratrů, jak vlečou do modlitebny velké zlacené kříže a lavice. Věděl, že pokud byl v modlitebně nějaký důkaz, těžko ho tam už najde. Pořád nebyl přesvědčený o tom, zda to byla vražda či něco jiného. Sníh padající mu za krk ho přinutil odvrátit myšlenky od důkazů v modlitebně a rychlým krokem ho přivedl do místnosti s třemi mrtvými těly.

Převor stál se zvětšovacím sklem u jedné z mrtvol a snažil se objevit nějaký náznak něčeho. Nevěděl čeho, ale doufal, že něco najde. Podíval se na kněze. "Omlouvám se, minulost je pro mě moc čerstvá, prosím tě, zda bys mohl o tom, co se stalo pomlčet před opatem. Našel jsi něco?" přivítal kněz ranhojiče a přistoupil k němu.

"Vůbec nic. Je to jak kdyby z nich ďábel vysál život. Žádný náznak zápasu. Žádný náznak ublížení" Převor pokrčil rameny, jak kdyby se omlouval za nedobré zprávy a předal knězi zvětšovací sklo. "Zažil jsem už dost, bratře a vím, že daleko před ďáblem je vždy lidská bytost. Věřím, že za smrt může někdo z kláštera, ne ďábel" prohodil si pro sebe kněz, ale tak, aby to Převor slyšel a převrátil tělo, u kterého stál na břicho a zkoumal zátylek a záda.

Pátraly s ranhojičem až do odpoledne, ale na nic nepřišly. Když pro ně přišel opat Ering, aby je vzal na oběd, nebyly schopní mu nic říct.

"Pojďte se naobědvat." Pravil opat a společně šly směrem k jídelně. Cestou se stavily v modlitebně, kde ze dveří bylo jasně vidět, jak si mniši pospíšili s výzdobou a zařízením. Dřevěná lavice pro modlení, kolem rámu zrcadel hořící svícny odrážející světlo do prostoru a pod oknem velký obraz muže, v němž poznal podle vyprávění opata kněz zakladatele místního kláštera.

Opat vešel dovnitř. V místnosti byl jeden mnich a rozmlouval s ním. Převor s knězem stály na chodbě a čekali na opatův návrat. Po chvíli je vyrušil z tichého čekání. Zabouchl dveře do modlitebny a vykročil směrem k jídelně. "Udělil jsem bratru Lukášovi ještě nějaké instrukce, jak uspořádat lavice a poprosil jsem ho, aby pořádně přeleštil zrcadla. Byla zamaštěná od toho, jak se přenášela a usazovala. Byl by to škaredý pohled v tak vzácný okamžik, jakým bude naše první modlitba" podal na vysvětlenou.

V jídelně panoval čilý ruch. Všichni bratři byli zabráni do družných rozhovorů. Tvořily se hloučky a jednotlivé skupinky se snažily překřikovat. Když si první mniši všimli, že se objevil opat, začalo se šířit ticho. Hrobové ticho. Kněz odsunul židli u stolu a dřevěná noha zavrzala po kamenné podlaze. Viděl pohledy bratrů, kteří se mu snažili vyčíst z očí, na co přišel. Odmítal si je připustit. Usedl. Zavřel oči a ve společné modlitbě tiše odříkával poděkování Pánu za dary, které bude moct jíst. V očích viděl úsměv dívky, která mu ve vesnici, kde se staral o kostel, dělala pomocnici. Rychle otevřel oči a všiml si, jak z bočních dveří do místnosti potichu vešel jeden z bratří. Když si sedal za lavici, všiml si, že ho kněz sleduje a rychle od něj odvrátil oči.

Teplá polévka a chléb, zasytila a rozehřála žaludky mnichů. Kněz se zeptal v průběhu hovoru s opatem na mnicha, který přišel pozdě a dozvěděl se, že je to bývalý rybář, který v žárlivosti zmrzačil svou manželku. Dostal na výběr sto ran holí, nebo upsání se řádu. Už čtvrtý rok je našim bratrem. "Inu utrpení těla není pro každého" dokončil vyprávění o bratru Josefovi opat Ering.

Když skončil čas obědu, celý klášter včele s opatem Eringem a knězem po jeho boku, šel směrem ke dveřím nově zřízené modlitebny. U dveří se opat na chvíli zastavil a zamyslel. Otočil se k mnichům za zády a pronesl krátký proslov: "bratři, na počest našeho zakladatele. Na počest vznešeného Hroznaty, jsme dnes pro naše potřeby zřídily nové modlitební místo. Aby mohl být Hroznata v modlitbách k Bohu co nejvíce, zřídily jsme tuto modlitebnu v jeho bývalé pracovně. Jeho obraz bude zdobit tuto místnost a dohlížet na všechny naše modlitby stejně tak, jako překrásná benátská zrcadla, která budou místní prostor zvětšovat až v Boží nekonečno. Prosím, pojďme se pomodlit!" Zakončil Ering svůj projev a s leskem v očích otevřel dokořán mohutné dveře.

Plameny svící zaplápolaly a většina z nich zhasla. Opat udělal tři rázné kroky do místnosti a pak se zarazil. Na zemi pod obrazem se v ďábelských křečích zmítal bratr Lukáš a chroptěl. Mniši, kteří ode dveří viděli tu hrůzu, zakřičely a rozříkávaly se na nádvoří. Kněz sledoval poslední záchvěvy bratra Lukáše a přiklekl k němu, aby pomohl opatovi udržet jeho zmítající se tělo. Neviděl v obličeji ani na těle žádný náznak. Snažil se přijít na to, co se stalo. Nebyl však schopen vymyslet něco, co by mohlo způsobit něco takového.

"Přiveďte mi do pracovny bratra Josefa!" zakřičel Ering a utíkal do své pracovny. Kněz držel za ruku mrtvé tělo a zadíval se na pohled sršící z očí v Hroznatově obraze. Jeho myšlenky se vrátily k bratru Josefovi. Proč přišel tak tajemně a pozdě na oběd?

Hroznatovo prokletí

Kněz zaklepal na dveře opatovi pracovny, a když uslyšel pokyn, vešel dovnitř.

Rozlícený opat byl v obličeji celý rudý a bratr Josef klečící na zemi před ním ho s pláčem tahal za sutanu a snažil se mu říct, že on se smrtí bratra Lukáše nemá nic společného.

"Vše nasvědčuje tomu, že jsi ho zavraždil, Josefe!" křičel na něj opat. Kněz položil opatovi ruku na rameno, aby ho uklidnil a poprosil o chvíli klidu. Když se ptal Josefa, proč přišel tak pozdě, tvrdil, že měl průjem a zdržel se na latríně. A jeho pohled když spatřil, že ho pozoruje kněz, byl ze studu. Nic víc.

"Zní to jako možné vysvětlení, ale to neznamená, že ti věříme" dodal hrozivě opat a ukázal Josefovi dveře, jako signál k tomu, aby odešel a nechal ho s knězem o samotě.

Když se zavřely dveře od opatovy pracovny, opat se opřel lokty o stůl a zadíval se dlouze do očí kněze. "Musím ti něco říct, bratře. Když první premonstráti vykoupili mrtvolu Hroznaty od jeho únosců, kdosi pronesl kletbu, že Hroznata nenabude klidu, dokud v jeho klášteře bude zlo. Myslím tím, že nás možná zasáhla Hroznatova kletba. Bratr Josef je bývalý násilník. Je tady ještě jeden bratr s temnou minulostí, o kterém vím jen já. A možná mě Bůh trestá za moji troufalost schovávat kajícného vraha." Řekl velmi vážně opat.

Kněz polkl a chvíli přijímal myšlenky. Opatovi ruce se třásly. Viděl v jeho očích strach.

"Kdo je ten druhý?" zeptal se tázavě kněz.

"To ti nemohu říci. Dal jsem slib."

"Ale tady jde o vraždu! Otče, nemůžete" říkal kněz, když mu do řeči vstoupil s křikem opat: "Můžu. Dal jsem slib mlčení před Bohem!"

Rozčilením vstal a otočil se k oknu a chvíli pozoroval poletující sníh, aby se uklidnil.

"Odpusť, buď nadále mým vzácným hostem, ale jsem přesvědčený, že můj skrytý bratr to nedělá". Dosedl těžce na židli a skryl svou vrásčitou tvář do dlaní.

"Běž pryč!" Zakřičel na kněze Ering.

Kněz se zvedl a mlčky odešel k ranhojičovi.

Otec Ering sundal ruce ze svých tváří a kostnatým prstem si sáhl do úst. V Prstech držel jeden zub. Z dásní mu kapala na stůl krev.

"Bratře, za Josefa se mohu zaručit. Jeho problém se střevy se snažím vyléčit už třetí den. Ten to určitě neudělal." Řekl vlídně Převor a podával knězi na přivítanou ruku.

"Dobrá, dobrá, když jsem ho tam viděl, taky mi moc nepasovalo, že by to byl vrah. Ale kdo by to mohl být?" Tázavě se zahleděl na Převora.

"Vezmeme-li v úvahu to, že na těle nejsou známky zápasu či dušení, buď to je nějaký jed, a nebo"- zadíval se nesměle na kněze- "a nebo, to je Hroznatova kletba".

"Ty jsi o ní taky slyšel?"

"Tu kletbu tady zná každý, bratře. Někteří mniši se domnívají, že Hroznata se zlobí, protože z jeho pracovny se dělá modlitebna a ruší se tak jeho posmrtný klid. Někteří si myslí, že za to může vlídnost našeho opata, který mezi nás přijal Josefa".

"O nikom jiném nevíš, Převore? Není tady nikdo další s děsivou minulostí?

"O nikom nevím, ale každý bratr, který mezi nás přijde, je všem představen. Těžko bych nevěděl o někom, kdo by měl minulost jako Josef."

"Vedou se zde záznamy o bratrech žijících ve zdech tohoto kláštera?"

"Ano, všechny záznamy nalezneš u opata Eringa".

Kněz odvrátil zrak od Převora a začal si prohlížet tělo bratra Lukáše. Nikde náznak jedu. Žádná stopa. Kněz byl v koncích.

U večeře opat nepromluvil jediné slovo. Kněz si všiml, jak se mu nervozitou z jeho blízkosti třepou chvílemi ruce a nohy. Všiml si chybějícího zubu, ale u starce jeho věku tomu nepřikládal žádnou váhu. Znal mnichy, kteří ve věku bratra opata neměli už žádné zuby.

Z vyvýšeného pódia, na kterém byl stůl pro opata a jeho nejbližší, měl kněz krásný rozhled na jídelnu. Prohlížel si pečlivě každého bratra a přemýšlel, kdo je ten tajemný zločinec, kterého ukrývá opat mezi ostatními bratry.

Po večeři odešel kněz mlčky do své cely, kde se do noci oddával modlitbám. Když byl měsíc nejvýš, potichu se vykradl na studenou chodbu. Byl bos, aby jeho boty neklapaly po promrzlých kamenech chodeb kláštera. Když došel k rohu budovy, schoval se do stínu, který tvořilo sloupoví tvořící podpěry balkonů. Bylo to ideální místo pro sledování chodby vedoucí k nové modlitebně a celého nádvoří. Chlad jdoucí od studené podlahy procházel skrz promrzlá chodidla celým jeho tělem. Sníh se s pozvolna poletující vločky proměnil v hustou vánici a na střechách budov tvořil velkou těžkou čepici. Připadalo mu to jako celá věčnost, když ho z polospánku probudil tichý klapot bot jdoucích z přízemních chodeb. Opatrně se plížil podél zdi, kde tušil největší stín. Jeho šedý oděv se i za světla ztrácel proti šedivým zdím na chodbách, ale pokud chtěl rozluštit záhadné vraždy, musel si být jistý, že ho nikdo neuvidí a nezalekne se. Klapot bot najednou ztichl. Uslyšel zaklepání na dveře jedné z cel. Třikrát rychle a ještě dvakrát pomalu. Dveře se otevřely a neznámá osoba vešla dovnitř.

Kněz seběhl opatrně po schodech do přízemí. Pohyb ho trošku zahřál a náhlý nával euforie, že se něco děje, ho naplnil novou energií. Vyšlapané stopy v nafoukaném sněhu ho dovedli až ke dveřím, za které tajemný mnich zmizel. Dveře jednoho z bratří. Dával si pozor, aby šel mimo navátý sníh a nezanechával žádné stopy. Když chtěl přistoupit ke dveřím a podívat se, kdo v cele je, nádvořím se začal rozléhat další zvuk kroků. Rychle se ztratil do stínu sochy a čekal. O několik chvil později kolem něj bez povšimnutí prošel opat Ering. Svícen osázený několika svícemi vydával velký kužel světla. Světlo, které odhalilo i knězův úkryt. Kněz zavřel oči a přemítal v duchu, jak asi bude reagovat opat na jeho noční špiclování. Opat však prošel zadumaný kolem něj, aniž by si ho všiml. Díky Bohu! Pomyslel si kněz a sledoval, jak se shrbený šedivý muž ztrácí za rohem chodby vedoucí k místnosti, kde měl kdysi Hroznata svou pracovnu. Počkal, až uslyšel zabouchnout dveře a když chtěl vykročit zpět do svitu měsíce, aby se pustil po stopě nočního návštěvníka, dveře z cely se otevřely. Uslyšel tichý šepot ztrácející se ve větru. Mnich si před odchodem z cely nasadil na hlavu kápi a nešlo mu vidět do obličeje. Když se zavřely dveře, kněz sledoval ze svého úkrytu, jak se mnich vydal směrem k nové modlitebně.

Opat Ering klečel před velkým zrcadlem. Oči zavřené. Mumlal si tiše modlitby a čekal, až se místností rozezní vrzání starých pantů a přijde k němu na zpověď jeden z jeho bratrů. Svícen postavený před zrcadlem ozářil místnost jako ve dne. Mnich přiběhl k opatovi a poklekl.

Kněz se potichu připlížil ke dveřím nové modlitebny a poklekl, aby mohl dobře sledovat přes klíčovou dírku dění v místnosti. Přes zavřené dveře slyšel kradmé hlasy a pískot vycházející z Eringových úst. Opat se zhroucený chvěl v rukou mnicha. Mnich se ho snažil asi udusit.

Kněz na nic nečekal. Vyskočil. Rychle otevřel vrata od modlitebny. Nával teplého vzduchu, který se dral z místnosti, ho praštil přes nos. Přeběhl rychlými kroky k mnichovi. Odstrčil ho jedním mocným máchnutím ruky, až se mnich praštil o dřevěnou lavici opodál. Spadla mu kápě a on nechápavě jako paralyzovaný seděl opřený o lavici. "Já za to nemůžu. Nevím, co se stalo!" mumlal zmateně pro sebe a otíral si slzy z očí.

Kněz neměl čas odpovídat, staral se o nebohého starce. Opat Ering chroptěl a z úst se mu drala krev. Když se knězův pohled střetl s opatovým, kněz se zalekl. Z obličeje dobromyslného opata se vytrácel život. Skelné oči jakoby pátraly po okolí a hledaly osobu klečící vedle něj. Neoholené dvoudenní strniště působilo díky odrážejícím se plamenům v jeho tváři až ďábelsky.

Kněz přiskočil k mnichovi a chytil ho kolem krku. Vší silou ho vyhodil na lavici, až zapraskalo dřevo, z kterého byla vyrobena. "Co jsi mu dal za jed! " křičel na mnicha kněz a silnými dlaněmi mu tlačil krk na stůl. Mnich máchal rukama, jak se snažil popadnout dech.

Ve dveřích modlitebny se objevilo několik mnichů a zakřičely na kněze. Ten zanechal svého výslechu a ukázal na mrtvé tělo opata. Mnichům došlo, že kněz odhalil, nebo nachytal jednoho jejich bratra při činu. "Zavolejte bratra Převora, ať se postará o opata" dal kněz rozkaz mnichům, když odváděli svého spoutaného bratra směrem na nádvoří. Kněz se zastavil u dveří, z kterých ten spoutaný mnich vyšel a zaklepal.

Po chvilce čekání se ve dveřích objevil bratr Převor. "Čeho si žádáte bratři, tak pozdě v noci?" zeptal se úlisně brat Převor.

Kněz stál jako opařený. Jizva v jeho tváři zimou nabyla jasnější obrys a on jen s tvrdostí v hlase řekl: "Myslím, že nám máte co vysvětlovat, bratře Převore". Jeho hlas se rozezněl mezi kamennými zdmi chodeb jako zvon na zvonici jejich kostela. Udělil mnichům pokyny, jak se mají postarat o dva zajaté bratry. Usoudil, že už nemusí chodit tiše a vydal se rychle do své cely pro boty. Nohy měl promodralé omrzlinami. V návalu napětí z dnešní noci však nepociťoval žádnou bolest.

Začínal další den jeho pobytu. Slunce se dralo na oblohu a sníh po velké noční fujavici ustal, jakoby dával předzvěst tomu, že v klášteře nastane díky knězovu pátrání konečně klid.