Klášter smrti- 8. část

Odhalené tajemství

U snídaně panoval velký ruch a mnoho bratří se oddávalo víc plkům, než jídlu. Kněz sledoval ze svého vyvýšeného místa to neutuchající hemžení připomínající mraveniště. Opatova židle byla prázdná stejně tak jako židle bratra Převora a bratra Johana, kteří byli nad ránem zavřeni v provizorním vězení zřízené z nevyužité komory vedle kuchyně.

Z dumání a rozhlížení vyrušil kněze hlas. "Dobré ráno bratře. Sleduješ ten mumraj?" zeptal se hrubý hlas patřící mnichovi, který se ocitl knězovi za zády.

"Ano sleduji, moc by mě zajímalo, o čem si povídají", řekl kněz a otočil se na osobu, která s ním zavedla rozhovor. Malý mnich širší postavy s velkou plešatou kulatou hlavou stál pokorně dva kroky od knězova stolu a uklonil se. Když se opatrně svými modrými oči podíval, zda ho nemůže nikdo slyšet, z jeho růžových rtů zdobící velká ústa plná zažloutlých zubů vypadla tichá věta znící jako výhružka. "Mnoho bratrů se bojí, kam se tvé vyšetřování bude ubírat. Bratr Převor ani Johan nejsou zdaleka jediní, kdo má nějaké tajemství" dodal tiše a mrkl na kněze. "Ty nějaké máš? Bratře?" odpověděl kněz a odložil na stůl krajíc chleba, který držel v ruce. "Bratře?" dodal ještě jednou, aby bylo zřejmé, že čeká na to, až se mnich představí. Ten se jen pousmál a opatrně prošel kolem kněze mezi své bratry ke stolům. "Přijdi dnes večer do knihovny. Každý máme svá tajemství. Nějaká ti ukážu" zaslechl kněz z úst mnicha, když kolem něj procházel. Mnich se usadil na lavici, kde seděli tři další mniši a hned se zapojil do jejich družného hovoru. Kněz se napil vína a všiml si, že jej po očku ten mnich sleduje.

Procházejíc přes nádvoří ke kuchyni přemýšlel kněz o tom, jaká tajemství mohou ukrývat zdi místního kláštera a jejich obyvatelé. Od mrtvého opata věděl, že jeden z mnichů je vrah. Napadlo ho, jestli jejich rozhovor náhodou onen dotyčný nezaslechl a nerozhodl se zbavit jediného člověka, který o něm věděl, života. Dávalo by to smysl, ale kněz si byl jistý, že je nikdo neslyšel. I když v klášterech jako je tento, mají i zdi své uši. Chodbou se rozléhal běh jednoho z bratrů a podivný zpěv. Kněz sledoval mnicha, který se každý den, staral o čistotu nových zrcadel, jak poskakuje po chodbě a zpívá si pro sebe nějakou písničku. Pozdravil ho. Otevřel dveře od kuchyně a vešel dovnitř.

Uprostřed místnosti bylo zřízeno ohniště s roštem, Pod kotli se do ruda žhavily zbytky dřeva. Na pultu se válela připravená těsta na chléb, která krásně kynula na teple jdoucí z kamen. Kněz si pomyslel, že toto je jediná teplá místnost v celém klášteře. Těšil se, až zima skončí a nastane období zelených luk a dní plných sluníčka. Současné dny plné tmy, sněhu a mrazu v něm neustále vyvolávaly smutné vzpomínky, které se snažil potlačovat prací a přemýšlením o tom, co a proč se v klášteře děje. Kolem dřevěných trámů, které držely pohromadě strop místnosti, byly pověšené sušené bylinky nejrůznějších vůní, mnoho svazků sušeného masa a další ingredience, které bylo třeba chránit před hlodavci a škůdci. Když zvedl velkou těžkou petlici u dveří, ke kterým došel a otevřel dveře, které musel trošku přizvednout v pantech, protože drhly o podlahu, uviděl u sebe dva schoulené mnichy. Johan s Převorem se rychle postavily a pozdravily.

"Bratře, já nikoho nezabil, opat se svíjel v křečích, když jsem k němu dorazil na zpověď" spustil hned bez vyzvání bratr Johan. "Já viděl něco jiného, tajně ses vplížil do cely k bratru Převorovi a pak jsi utíkal do modlitebny, kam večer chodil opat. Když za sebou zavíral dveře, byl zdravý, a když jsi za ním přišel ty, byl mrtvý v tvém náručí", shrnul ve stručnosti kněz své noční poznatky.

"J-j-jak víš bratře, ž-že byl Johan v mé celé?" řekl zhrouceně Převor a zadíval se smutně na Johana. "Sledoval jsem noční život v tomto klášteře a hledal strůjce těch vražd. Pověřil mě tím sám opat." Řekl kněz a sledoval, jak Převorovi utírá Johan z tváří slzy. Johanův mladistvý vzhled spolu s jistou ženskostí, kterou nebyl schopný kněz vysvětlit, ale byl tam, ho nyní přesvědčila o úplně jiném důvodu, proč se ti dva spolu v noci tajně sešly. Nebyly to chvíle, při kterých plánovali smrt jejich Opata. Ti dva se oddávali sodomii! Kněz nevěřícně zíral s otevřenou pusou. Johan ho sledoval a pochopil, že už ví, jak to s nimi je. "Ve jménu Boha vás prosím, zachraňte nás před rozlíceným davem mnichů" řekl a oba bratři povstali před kněze. "Nejsem vrah, byl jsem se vyzpovídat opatovi, jako každý pátek. Byl jediný, kdo o nás věděl, ale jeho dobrosrdečnost a zpovědní tajemství mu nedovolovala něco proti nám říct. Věděl, že sloužíme Bohu, jak nejlépe umíme, jen čas od času podlehneme hříchu těla." Dodal ještě prosebně Johan.

"Jakému hříchu podléháte, bratři?" ozvalo se ze dveří kuchyně. Všichni tři sebou škubli. Ve dveřích stál tlustý mnich, který u snídaně s knězem prohodil pár divných vět. Johanova ruka rychle sjela z ruky Převora a každý z nich udělal krok vzad. "Každý máme své hříchy, přede mnou se přece nemusíte bát" řekl, když se postavil vedle kněze a gestem své ruky naznačil, že má zamčená ústa. Převor s Johanem se na sebe podívaly a nevěděli co říct.

"Prosím, bratře, odejdi, provádím zde výslech" řekl kněz a otočil se k vězňům zády tak, že zakrýval skoro celý prostor úzkého průchodu, který normálně zakrývají dveře. Holohlavý mnich se naklonil do místnosti přes knězovo rameno a pousmál se. "Mládí. Ach ano, krásné mládí". Sešpulil rty v grimasu polibku a písklavě se zachechtal knězovi drze do ucha. "Po večeři tě očekávám v knihovně- KNĚZI" Dodal už naprosto jiným hlasem. Nezněl vůbec podlézavě a vlídně, jako dosud. Naopak. Zněl agresivně, hrubě a výhružně. "Zajisté, bratře" odvětil se zaťatou pěstí pod svými dlouhými rukávy kněz. Mnich se vytratil a zabouchl za sebou dveře od kuchyně.

"Jestli o nás někomu bratr Vikart řekne, je s námi zle!" zašeptal Převor a podíval se s hlubokým výdechem do očí kněze. "Aha, bratr Vikart. Konečně vím, jak se jmenuje. Děkuji za informaci. A nikde není psáno, že o vás nikomu neřeknu já!" Řekl vážně kněz a dodal: "za chvíli vás mám přivést před tribunál. Budou vás chtít rovnou popravit za spiknutí a vraždy. Bude těžké bratry přesvědčit o opaku. Důkazy jsou příliš silné. Nevím, jak vám pomoci". Sklopil hlavu. Bratři Převor s Johanem pochopili, že nemají šanci vyváznout. Když se přiznají k vraždě, budou popraveni, když se přiznají k lásce, budou popraveni. Poklekli a poslední chvíle života se rozhodli věnovat modlitbám.

Kněz odešel do modlitebny, kde několik mnichů v čele s Vikartem, připravovalo stoly pro líčení se zajatými bratry. "Když jsou dveře dokořán, nevypadá to tady tak nehostinně. Světlo dělá divy" Pronesl bratr Vikart a pravicí přivítal kněze. "Já, jakožto knihovník, bych měl být dle tradice opatovým nástupcem. Zítra v poledne proběhne hlasování. Zúčastníš se také, bratře?" Pousmál se a vydal mnichům pokyny, kam umístit lavici pro Odsouzené.

"Divy dělá pouze náš Pán, bratře Vikarte. Ale ano, máš pravdu, světlo jdoucí z chodby a ledový vzduch proudící z nádvoří tomuto místu propůjčuje úplně jiný nádech, jako za svitu hořících svící a loučí."

"Zajisté. Zázraky koná pouze Pán", s falešnou pokorou se uklonil a odešel si vyzkoušet krásné vyřezávané křeslo, které patřilo opatovi. Tmavě modré polstrování zabránilo Vikartovi, aby svou rozměrnou postavu v křesle zbytečně otlačoval hrany opěradel. Křeslo evidentně nebylo určeno pro jeho postavu. Jeho samolibý výraz, když si na něj sedl, prozrazoval, že se na funkci opata třese více, než je zdrávo. Když si všiml pohrdavého pohledu vyzařujícího z knězových očí, zapřel se loktem o opěradlo a s dlaní podpírající svých několik brad pronesl sálem tak nahlas, až se tvořila ozvěna: "Přiveďte zajatce a svolejte všechny bratry".

Sál se naplňoval zvědavými mnichy, kteří se usazovali do lavic složených ve čtyřřadí po celé modlitebně. Prostor mezi zrcadly byl prázdný, jen vprostřed vzdálenosti mezi nimi stála stará oprýskaná lavice, kde měli sedět bratři Johan a Převor. Po levici bratra Vikarta seděl v o poznání méně skvostněji vyrobeném křesle kněz. Po pravici seděl bratr, který si chystal psací potřeby a pergamen, aby mohl zapsat vše, co u soudu proběhne.

Do dveří vešli v doprovodu tří mnichů oba vězni. V jejich tvářích se odrážel strach a únava. Na přání písaře zůstaly dveře do sálu otevřené. Mniši se posadili a Převor s Johanem zůstal stát u své lavice. Kněz zamyšleně sledoval odraz jejich těl v zrcadle. Čekal na zahájení procesu a snažil se vymyslet, jak dokázat, že vrah sedí někde jinde, než je lavice obžalovaných.

Vikart se s obtížemi vysoukal z křesla a pronesl úvodní řeč. V ní zmínil několik vražd, které se v klášteře za několik posledních dní odehrály. Připomenul, že minulou noc byla spáchána poslední vražda a díky zde přítomnému hostu (ukázal na kněze), se podařilo pachatele dopadnout. Nakonec prohodil zmínku o tom, že jako nový opat nedopustí, aby se ve zdech kláštera trpěla jakákoliv nepravost a hřích a s touto "výhružkou" poklepal významně svou pěstí na stůl před ním. V sále to zašumělo. Kněz si byl jistý, že knihovník zná o místních mniších všechno a pochopil, že namířil přímo proti svým odpůrcům.

"Prosím pana písaře, aby se uchopil brku a zapsal vše důležité, z dnešního zasedání" zahájil oficiálně Vikart líčení.

Nasoukal se zpátky do křesla a se sklenkou vína u svých rtů vyslovil přání, aby vrah i s jeho společníkem byly za rozbřesku popraveni. Vikart neměl bratra Převora rád, protože opat Ering se netajil tím, že chce jmenovat jednou Převora jako svého nástupce. Proto by rychlá smrt byla pro Vikarta dvojnásobným vítězstvím. Neměl by žádného protivníka do nadcházejících voleb.

"Já, ani bratr Johan, jsme nikoho nezabily" Zakřičel Převor do davu. "Vždycky jsme Bohu i mnohým z vás sloužily, jak jen to šlo" povídal Johan a svýma spoutanýma rukama ukazoval na mnichy sedící za sebou.

"Zabil jsi našeho opata! Popravte je!" zazněl hlas ze zadních řad a umlčel tak muže u lavice mezi zrcadly. Vikart se pousmál. Kněz vstal a chopil se slova: "Bratři premonstráti. Chápu, že mnoho z vás, si za poslední dny prošla něčím, co nikdy nezažila. Ano, záhadná smrt tří dělníků, i vašeho bratra a opata vás tíží. Ale mě také. Nemyslím si však, a mluvím pouze z vlastní zkušenosti, že je moudré se unáhlit. Ať se vám to líbí, nebo nelíbí, bratři Johan a Převor nebyly přichyceni při činu a důkazy jsou malé"

"Vždyť jste ho sám načapal, jak zabil opata Eringa!" Zakřičel na kněze Vikart. "Viděl jsem pouze, jak Johan drží opata Eringa v náručí. Neviděl jsem, jak ho zabíjí." Odvětil vlídně kněz a podíval se na dva zlomené muže sedící na lavici. "Musím vám bratři", říkal dále a přešel ze svého místa dopředu před lavice, kde seděli mniši, aby jim byl blíž: "říci důležité informace. Podivná úmrtí, která tady byla zmíněna bratrem Vikartem, určitě nechci bagatelizovat. Avšak zatím není důkaz o tom, že by některý z těchto dvou bratrů byl vrahem." Otočil se k Johanovi a Převorovi a sedl si pět do křesla. "Myslím si, že máte dost rozumu na to, abyste nedaly unáhlené tresty." Dodal už jen tak mimo řečí a podíval se na Vikarta.

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Bratři premonstráti čekali na to, jaké stanovisko zaujme Vikart. Převor s Johanem se s úctou téměř nenápadně poklonili knězi, který je sledoval a v naději, že jejich životy budou zachráněny, si trošku oddechli.

"Dobrá", pronesl mohutně Vikart, aby jeho řeč slyšel každý v sále. "Bratr Johan a bratr Převor nebudou prozatím souzeni. Budu hledat důkazy jejich viny osobně. Vidím, že kněze jeho pověst předcházela a není takový vyšetřovatel, jak se pravilo. Doporučuji vám dvoum věnovat dnešní noc modlitbám. Ráno před hlasováním se rozhodneme, co s vámi. Pokud někdo nepodá důkaz vaší neviny, čeká vás trest." Pohrozil oběma a posměšně se zadíval na kněze. "Tímto považuji slyšení za ukončené. Ty dva nechte tady, ať si užijí novou modlitebnu. Dveře zajistit z venku petlicí. Pojďte se bratři věnovat svým úkolům." Dodal snažíc se v hlase najít trošku vlídnosti.

V modlitebně to zašumělo a mniši přihlížející soudu se začali rozcházet do svých cel. Písař opatrně odložil popsaný list pergamenu a společně s Vikartem opustili místnost, ve které zůstal už jen kněz a dva bratři. "Jsme ztraceni, pane" řekl tiše Převor, když k nim přišel kněz. "Budu celou noc pátrat po vrahovi. Slibuji, že udělám vše pro vaše osvobození. Vy se věnujte pokání a Bohu. Ráno nás čeká těžký boj." Pokřižovali se společně. Kněz od mnicha čekajícího u dveří přinesl dva velké svícny s hořícími svícemi a položil je na oltář vedle zrcadla, kde se oba mniši chystali k nočním modlitbám. Ještě jednou se rozloučil a odešel.

Mnich zavřel dveře, dal přes ně velkou petlici a odešel společně s čekajícím písařem a Vikartem do útrob kláštera. Kněz se vrátil do své cely a opláchl se studenou vodou. Dnes v noci ještě musí navštívit Vikarta. A tušil, že to nebude návštěva, po které by toužil.

Knihovna

Z oblohy konečně nepadal žádný sníh a utichlo i kvílení větru mezi zdmi kláštera. Tiché večerní modlení mnichů ve svých celách nic nerušilo. V klášteře bylo hrobové ticho. Kněz sledující ze svého úkrytu ve stínu prostranství na nádvoří dnes nikoho nespatřil. Nikdo se neplížil chodbami ani odnikud nezněly výkřiky strachu, jak tomu bylo v několika posledních dnech. Kněz se zahleděl na jasný měsíc na tmavé obloze plné hvězd a s hlubokým nádechem se vydal do knihovny. Když mu byl zadán úkol, aby doprovodil obrovská zrcadla do místního kláštera, na knihovnu se těšil. Legendy o spisech ukrývajících se mezi knihami a svitky byly známé po celém světě. Těšil se na historické skvosty, které bude moci prostudovat.

Knihovna byla umístěna ve východním křídle kláštera a zabírala velkou část druhého patra. Dvě rozlehlé místnosti byly od podlahy po strop vybaveny dřevěnými policemi plnými svazků nejrůznějších barev. V levé půlce místnosti byla z dřevěných stolů a lavic zřízena písárna, kde mniši opisovali významné knihy a restaurovali staré poškozené spisy.

Po stěnách dlouhé úzké chodby vedoucí ke knihovně byly ikony svatých. Nade dveřmi vstupní místnosti, která sloužila jako studovna, visel obraz zakladatele řádu blahoslaveného Norberta z Naxenu. Přede dveřmi zdobenými krásně vyřezávanými výjevy z bible byl položený červený koberec kulatého tvaru bez vzoru. Vysoké štětiny koberce působily, jako by se kněz propadal. Velký rozdíl, proti tvrdým kamenům, po kterých doteď kráčel.

Za dveřmi šel slyšet rozhovor. Kněz poznal nejméně tři hlasy. Jeden z nich patřil Vikartovi. Další dva nebyl schopen určit. Z klapotu bot kněz usoudil, že knihovna má dřevěnou podlahu a že nejméně jeden z mužů za dveřmi rozčíleně chodí po místnosti. Zvuky se přes těžké dveře mísily a jen těžko šlo rozeznat, o čem se Vikart a jeho společníci baví. Kněz neměl ani v úmyslu dlouze poslouchat.

Udělal rukou gesto, které začínalo na jeho čele a směrem dolů opsalo kříž. V duchu poprosil Boha o pomoc a nadechl se.

Zaklepal.

"Moment, už jdu!" Zakřičel hlas mnicha Vikarta a zněl tak jasně, jako by stál hned u dveří. Šum v místnosti polevil a po chvilce zavrzala podlaha u dveří a s vrzajícími panty se dveře otevřely. Vikart usedl do pohodlného křesla, které bylo zjevně děláno na jeho širokou postavu. Seděl za velkým mahagonovým stolem, na kterém stál vprostřed svícen s hořícími svícemi. Vosk kapal na zem po kraji stolu na oprýskanou dubovou podlahu. Když viděl Vikart něze, jak si prohlíží jeho stůl, rychlým pohybem sebral z kraje stolu pokrčený pergamen a schoval jej pod velkou tlustou knihu s koženou vaznou. Vikart se musel postavit. Z pozice, v které seděl v křesle, by ji nedokázal zvednout.

Kněz zrakem přejížděl celou místnost. Po bratrech, kteří před chvílí rozmlouvaly s Vikartem, nebyla ani památka. "Bratře Vikarte, potřebuji nahlédnout do knihy se jmény zdejších mnichů. Hledám jednoho bratra, který by mi mohl hodně pomoci v pátrání" řekl neutrálním tónem v hlase kněz a přistoupil k jeho stolu.

Vikart se na něj dlouze zadíval. Jeho bílý premonstrátský stejnokroj ostře kontrastoval s šedivým rouchem kněze stejně, jako jeho odpor vůči němu. "Do této knihy nemáš právo nahlížet, toto právo uděluje jen představený kláštera" dodal pohrdavě Vikart a svými dlaněmi se zapřel o hrubou desku stolu, aby dal odpočinout svým nohám držící jeho těžké tělo. "A také jeho generální vikář nebo provizor, nemýlím-li se drahý Vikarte". Oponoval klidným hlasem kněz a postavil své ruce také o stůl, aby jeho tělo vytvořilo zrcadlovou kopii Vikarta.

Vikart zrudl v tváři. Jeho líce hořely. Zapřená dlaň se nevědomky sevřela v pěst. Kněz se díval Vikartovi do očí a svou dlaní přikryl Vikartovu pěst. Až teď si Vikart uvědomil, jak dobře stavěný kněz je. Jeho dlaň byla výrazně větší, jak jeho vlastní. Vikart se zalekl a začal se potit.

"Máš pravdu, bratře, ale já nevím, kde se kniha nachází. Před mnoha lety si ji vzal k sobě do úschovy opat Ering. Musí být v jeho kabinetu nebo ložnici. Na co ji vlastně potřebuješ?" Jeho útočný tón byl ten tam a najednou mluvil klidně. Jakoby s úlevou.

"Nemohu ti prozradit, nač knihu potřebuji, ale je možné, že ukrývá tajemství, které mě dokáže přivést k osobě, která má svědomí úmrtí, které vyšetřuji". Odpověděl kněz.

"Potřebuji se dostat do komnaty opata Eringa. Musím tu knihu najít." Dodal po chvilce mlčení prosebně a pohleděl do očí bratra Vikarta.

"Do komnaty se dřív jak zítra nedostaneš, bratře. Dveře byly dnes zapečetěny a pečeť bude moct zlomit pouze nový opat." Prohodil skrz zuby Vikart a odvrátil od kněze zrak. Nevydržel se mu dívat do očí. "Jdi věnovat posledních pár hodin noci modlitbám a spánku ve své cele. Ráno před snídaní půjdeme propustit ty dva blázny. Ani já nevěřím tomu, že mají něco společného s těmi mrtvolami, které se nám válejí ve sklepení." Pronesl rázně a ještě dodal vážným tónem v hlase: "Zítra po volbách ti dovolím nahlédnout na pár chvil do poslední místnosti knihovny, kde se skrývají největší skvosty našeho kláštera. Važ si toho. Toto privilegium neuděluji každému".

Kněz ohromeně poděkoval a rozloučil se. Zadumaný odešel do své cely. Přemýšlel nad slovy bratra Vikarta a nad tím, proč tak rychle otočil svůj názor na bratra Převora a bratra Johana. Každopádně to pro něj znamenalo alespoň malou úlevu- mohl jít po několika probděných nocích odpočívat. Nemusel pátrat po důkazech jejich nevinny.

V modlitebně vládlo ticho. Plameny loučí ozařovaly stěny kolem zrcadel a hořící svíce položené na chladné podlaze se za pomocí roztékajícího se vosku přilepovaly víc a víc k šedivým kamenům podlahy. Johan byl tak zabrán do modlení, že si neuvědomil náhlý pád bratra Převora na zem. V uších mu pískalo a jeho dech těžkl. Kapky potu, které se mu tvořily na čele, nepříjemně stékaly ke rtům a do očí, které ho pálily. Seschlé rty drmolily poslední slova modlitby. Když Johan pozvedl svou pravou ruku, aby se s posledním slovem modlitby pokřižoval, svaly v jeho nohách povolily a on se sesunul po zádech na zem. Jeho pád změkčilo tělo mrtvého Převora. Začal chroptět a prskat krev. Nebyl schopen pohybu. Dech byl čím dál složitější. Jeho pohled se začal zamlžovat a on nechápal, co se děje. Kyslíku v jeho těle ubývalo.

Vikart šel po chodbě jen se svící, která osvětlovala nevelký prostor před ním. Temná obloha zamezovala svitu hvězd a měsíce osvětlit prostor na chodbách a nádvoří, přes které tiše šel. Pod paží držel tlustou knihu a směřoval do své cely. Za pár hodin se stane novým opatem. Na zachmuřené tváři se mu udělal blažený úsměv, když si uvědomil, že bude nejmocnějším mužem v klášteře. Rychle vyšel po schodech nahoru do patra. Poslední schod na schodišti byl o centimetr vyšší, než všechny ostatní. Věděl to. Přesto na to kvůli myšlenkám na ráno zapomněl a zakopl. Jeho kulaté tělo se rozpláclo na zem a těžká kniha s hrozivým zaduněním odrážejících se mezi zdmi tvrdě dopadla. Díky koženému vázání se naštěstí listy neotevřely a kniha zůstala zavřená. Některé stránky starých papyrů už nedržely pohromadě a určitě by se rozletěly po celém nádvoří. Svíce zhasla a všude byla tma. Otevřely se dveře z nějaké cely v patře. Jeden z bratrů zjevně nespal. Vikart ležel nehybně na zemi a doufal, že ho nikdo neuvidí. Po chvilce se dveře zavřely. Vikart se opatrně postavil na kolena a začal prohmatávat rukama studenou zem. Chvíli mu trvalo, než nahmatal hrubou koženou vazbu těžké knihy, kterou si vzal z knihovny. S námahou se postavil a co nejtišeji se pod rouškou tmy vydal směrem ke dveřím své cely.

Kněz ležel na zádech v posteli a přemýšlel nad důkazy, které se mu podařilo zatím sesbírat. V podstatě neměl nic. Mrtvých přibývalo a důkazy žádné. Věděl o ukrytém vrahovi mezi mnichy, ale neměl sebemenší tušení, kdo by to mohl být. Taky mu nedávalo smysl, proč by ten mnich začal po letech z ničeho nic vraždit. Z myšlenek ho vyrušila rána na chodbě. Vyskočil na nohy a otevřel své dveře, aby se podíval, co se na chodbě děje. Z jeho cely vycházel drobný kužel světla ze svící, které ozařovaly jeho celu, ale venku byla velká tma. Jeho zorničky se jen pomalu přizpůsobovaly tmě. Nic neslyšel ani neviděl. Patrně jen vítr shodil ze střechy kus ledu. Zavřel dveře své cely. Zůstal však potichu stát na chodbě přitisknutý ke stěně.

Po chvíli uslyšel šramocení a pohyb. Někdo se skrýval ve stínech chodby a potichu kráčel tmou. Bratr, který prošel pár centimetrů kolem něj, funěl únavou z pro něj namáhavé cesty po schodech. Hned poznal, kdo je tím mnichem. Bratr Vikart.

Když Vikart zmizel za dveřmi své cely, kněz si šel lehnout pátky do tepla své postele a začal znovu přemýšlet. Co Vikartovo noční plížení mělo znamenat? Měl ho překvapit a konfrontovat hned na místě? Zavřel oči a snažil se usnout. Přibyly jen další otázky bez odpovědí.

Vikart zapálil svíci stojící na stole pod oknem své cely. Třásl se strachem a únavou. Těžce se posadil na svoji postel a snažil se zhluboka dýchat. Pozoroval knihu položenou na stole. Tančící plamen svíce ozařoval tmavý hřbet knihy s několika skvrnami stáří. Bolela ho dlaň po pádu na kamennou podlahu. Svlékl se a jeho obézní bílé tělo těžce upadlo na postel. Za chvíli budu opat. Pomyslel si a usnul.