Kosmova kronika

Kosmova kronika patří do okruhu středověkých kronik, které ve svém pojetí reflektovaly vznik středověkých národů a států (obvykle označované jako národní kroniky). Tyto kroniky obvykle obsahovaly nejen popis dějin těchto stabilizujících se etnik vytvářejících institucionalizované státní útvary, ale také i jakýsi politický program s nimi spojený. Většina těchto děl se snaží v dějinách najít počátky a také i ospravedlnění současného politického stavu, který je rozhodující měrou formován postavou knížete (krále) a velmožskou politickou reprezentací. Proto se nejedná o dílo jen zaznamenávající faktografickým způsobem dějiny, ale podstatnou složku práce tvoří i ideologický záměr, v Kosmově případě především snaha ospravedlnit nárok Čechů na české území, vysvětlit vznik instituce knížete a vymezit důležitou roli, jakou v politice hraje velmožská vrstva. Kosmas tak formuloval v podstatě patriotickou představu fungování státu. Vedle postavy knížete jsou to čeští velmožové, česká raná šlechta, která má být oporou české státnosti v době Kosmovy současnosti, kdy se na knížecím trůně v rychlém sledu střídala přemyslovská knížata a tohoto vnitropolitického oslabení využívali římští císaři, resp. polští panovníci k zásahům do českých záležitostí.

S tím souvisí i poměrně omezená čtenářská obec, které je kronika určena. Vedle vzdělaného kléru se jedná především o velmožskou elitu, která spolutvořila politické dějiny přemyslovského státu. Nedá se předpokládat, že by tito Čechové uměli číst, spíše se v literatuře naznačuje, že měli patřit k posluchačům Kosmovy kroniky. Jako důkaz vlivu Kosmova díla na soudobé politické myšlení se uvádí výzdoba znojemské rotundy sv. Kateřiny, která vznikla z podnětu údělného knížete Konráda II. jen krátce po vzniku kroniky a kde je zobrazena přemyslovská pověst přesně v intencích Kosmova vyprávění.

Kosmas dosáhl především v Lutychu vysokého stupně vzdělání a byl obeznámen s předními literárními díly své doby.

Jako hlavní stylistický vzor mu posloužilo dílo Reginona z Prümu, z kterého přebíral (jak bylo ve středověku obecným zvykem) celé obraty, resp. i věty. Vedle Reginona použil pro některé pasáže jako předlohu Vita Lamberti z 10. století, který napsal lutyšský biskup Štěpán. Vedle toho je z díla zřejmé, že Kosmas znal i antické autory (Horatius, Ovidius, Vergilius, Sallustius) i když není jisté, jestli je opravdu četl či spíše užíval ve středověkém písemnictví kolující citáty, komentáře nebo obraty z děl těchto autorů.

V přibližně stejné době (konkrétně v letech 1112-1116) vznikla také první Polská kronika Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum, nazývaná polsky Kronika polska, a také psaná latinou, od neznámého autora z dvora mazovských Piastů, zvaného Gallus Anonymus.

První kniha je faktograficky značně vágní a nepřesná, přesto z ideologického hlediska zásadní. Obsahuje vysvětlení původu českého národa při stavbě babylónské věže a jeho příchod do Čech. Je zde zdůrazněno, že se jednalo o krajinu neosídlenou a z tohoto hlediska vychází nároky Čechů na její nezpochybnitelné vlastnictví. Nevědomý lid žijící v těchto zlatých starých časech začal hromadit majetek a pro rozsouzení sporů, které kvůli majetku vznikly, potřeboval soudce. Soudcem se stal jeden z předáků Krok a později i jeho dcera Libuše. Ovšem s jejím postavením nebyli spokojeni a proto si vyžádali o určení knížete, který by je pevněji spoutal pod svou mocí. Jednou byl-li kníže nastolen, nemohli jej znovu sesadit a Češi se tak dobrovolně připravili o vlastní svobodu a zároveň odtud pramenilo právo přemyslovských knížat na věčnou a nezpochybnitelnou vládu nad Čechy. Vedle tohoto popisu vzniku knížecí vlády je zde popsáno, jak došlo k vytvoření poddaného postavení ženy vůči muži.

První kniha končí smrtí knížete Jaromíra v roce 1035 a obsahuje tak i přijetí křesťanství za knížete Bořivoje, stručné nastínění života dvou předních světců sv. Václava a sv. Vojtěcha, a především vlády jednoho z Kosmových panovnických vzorů Boleslava II., jemuž mylně přisuzuje zásadní podíl na vytvoření přemyslovského státu.

Kniha druhá líčí vývoj českého státu od roku 1038 do smrti krále Vratislava II. v roce 1092, respektive tedy od nástupu Břetislava I. na knížecí trůn. Břetislav I. patří v Kosmově kronice k ideálním panovníkům. Po období rychlých změn na knížecím stolci a politické nestabilitě, znamená pro Kosmu období Břetislavovy vlády další vzepětí české státnosti, jejíž vrchol spatřuje v Břetislavově polské výpravě, kde byl v Hnězdně vyhlášen nad hrobem sv. Vojtěcha Břetislavův christianizační program, který systémově měnil situaci v českém státě. Ve vztahu ke králi Vratislavovi II. hrál rozhodující úlohu spor mezi knížetem a jeho bratrem, pražským biskupem Jaromírem, na jehož straně i přes některé výhrady vůči jeho osobě, Kosmas stál.

I v této knize představuje Kosmas ideál panovníka, tentokrát je jím syn Vratislava Břetislav II. Tato kniha je nejpřesnější, protože obsahuje dobu, kdy Kosmas žil. Poslední kniha končí smrtí knížete Vladislava I. v roce 1125. Tato kniha není dokončena kvůli Kosmově smrti. Kosmas měl i své pokračovatele např. Kanovník Vyšehradský nebo Mnich sázavský. Ti ovšem nedosáhli takových uměleckých kvalit jako Kosmas.

Původní rukopis Kosmovy kroniky se nedochoval a dnes je známo celkem 15 rukopisů. Dlouho byl nejstarším známým rukopisem tzv. Lipský ( z konce 12. století, který byl po druhé světové válce dlouho nezvěstný. Jen o něco mladší z přelomu 12. a 13. století je rukopis Budyšínský, dnes uložený v Národním muzeu v Praze. V této době vznikly ještě rukopisy Drážďanský a Štrasburský. Ostatní jsou buď z 13. století nebo podstatně mladší.

Kosmova kronika se stala známou již brzy po svém vzniku, byla často opisována a stala se předlohou pro další pokusy zpracovat české dějiny po roce 1125. Těmto kronikářům, kteří na Kosmovu kroniku navázali, se říká pokračovatelé Kosmovi a patří sem Kanovník vyšehradský, Mnich sázavský nebo Vincentius a Jarloch. Vedle toho jako svůj zdroj kroniku používala většina pozdějších středověkých kronikářů (výrazně např. Dalimil, Přibík Pulkava z Radenína) nebo i kronika Václava Hájka z Libočan.