Lidová křížová výprava

Lidová křížová výprava (či také selská křížová výprava) je souhrnné označení pro několik neúspěšných tažení evropské chudiny kolem roku 1096, organizovaných a vedených lidovými kazateli a zchudlými rytíři s cílem dobýt Jeruzalém a osvobodit Boží hrob od muslimů. Když papež Urban II. roku 1095 na clermontském koncilu vyhlásil první křížovou výpravu, okamžitě uposlechly jeho výzvu tisíce prostých lidí. V průběhu roku 1096 vyrazily ze severní Francie, Porýní, Lotrinska i českých zemí na východ špatně organizované houfy, jejichž náboženský zápal byl rozněcován fanatickými kněžími a mnichy. Poutníci neměli pro skutečný boj žádné předpoklady, zato cestou na východ drancovali, ničili a páchali krutosti na obyvatelstvu, mimo jiné rozpoutali první protižidovské pogromy v Evropě.

První na cestu vyrazili francouzští chudí, vedení lidovým kazatelem Petrem Poustevníkem. Prošli německými zeměmi, Uhrami a dostali se nakonec až do Byzantské říše, kde došlo k několika potyčkám mezi poutníky a místními ozbrojenými oddíly. Z Konstantinopole byli křižáci pomocí byzantských lodí přepraveni do Malé Asie, kde pro ně bylo vybudováno opevněné ležení. Poutníci z této základny začali pořádat loupeživé nájezdy na seldžucká území, a proto na ně sultán Kilič Arslan vyslal armádu. Turci během několika odvetných akcí téměř všechny Evropany vyvraždili. Zachránil se jen zlomek, který byl nakonec evakuován do bezpečí Konstantinopole.

V německých a českých zemích se zatím shromáždily menší skupiny, které v několika městech včetně Prahy rozpoutaly protižidovské násilnosti. Jejich brutalita byla taková, že je na uhersko-říšských hranicích napadl uherský král Koloman, který se obával o své poddané a zemi. Uherská armáda všechny skupiny rozehnala a část poutníků pozabíjela. Lidová tažení tak byla rozprášena, aniž by vojensky přispěla ke křížové výpravě, kterou v polovině roku 1096 vypravili mocní evropští feudálové.

Z vojenského hlediska nepřinesly lidové křížové výpravy vůbec žádný výsledek. Nepodařilo se jim dobýt od "nevěřících" žádné území, zanechali za sebou jenom zpustošenou zemi a poškodili pověst křižácké věci. Zprávy o zániku výprav Petra Poustevníka i německých výprav v Uhersku vyvolaly v Evropě velký zármutek, mnozí Evropané došli k závěru, že Bůh opustil své bojovníky. Přesto nadšení a víra v křižáckou ideu neochabla a mnoho poutníků se přidalo k rytířským výpravám, které vedli evropští velmoži. Interpretace důvodu zkázy poutnických křižáků se odrazila i v politice, mezi guelfy a ghibelliny: papežovi stoupenci guelfové tvrdili, že nezdar křižáků je božím trestem za násilí páchané na Židech, zatímco přívrženci římsko-německého císaře odsuzovali už samotnou myšlenku křížových výprav.