Mikuláš II. Opavský

Mikuláš II. Opavský (1288? - 8. prosince 1365) byl opavským (od r. 1318) a ratibořským (od r. 1337) knížetem a vnukem českého krále Přemysla Otakara II.

Narodil se jako syn Mikuláše Opavského a Adelhaid, vzdálené příbuzné římského krále Rudolfa Habsburského.

3. července 1318 se Mikuláš I. Opavský se syny Mikulášem, Janem a Václavem setkali v Praze s Janem Lucemburským. Český král přijal od Mikuláše II. lenní přísahu a Mikuláš II. pak panoval na Opavsku do své smrti. Opavsko bylo odloučeno od Moravy. K tomu s manželkou Annou Ratibořskou Mikuláš vyženil sousední ratibořské knížectví. Získal úřad královského komořího a patřil k předním důvěrníkům Karla IV. Roku 1350 se s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic vydal k papeži Klimentovi VI. do Avignonu, aby zde požádali o souhlas s Karlovou císařskou korunovací. Karel IV. byl potomkem přemyslovských králů, stejně jako Mikuláš II., a jejich dobré vztahy potvrzuje i svatba Mikulášovy dcery Markéty, která se stala druhou manželkou Karlova mladšího bratra, moravského markraběte Jana Jindřicha.

Mikuláš byl ženatý celkem třikrát, poprvé s Annou Ratibořskou, podruhé s Hedvikou, dcerou vévody Konráda I. Olešnického, potřetí s Jutou, dcerou vévody Bolka I. Opolsko-Falkenberského. Zemřel v 77 letech krátce před narozením desátého dítěte, syna Přemysla I.

Počátkem roku 1366 se moc v opavsko-ratibořském panství rozdělila dle závěti Mikuláše II: nejstarší syn Jan I. získal 3/4 země a druhorozený syn Mikuláš III. Opavský 1/4 s hradem Edelštejn. Bylo však jen otázkou času, než mezi nimi začnou spory o území. 10. dubna 1377 se sešla rozhodčí komise, aby rozdělila zemi mezi bratry Jana I., Mikuláše III., Václava a Přemysla I. 18. dubna 1377 bylo oznámeno, že Jan I. a Mikuláš III. se stali vládci západní části vévodství. Mikuláš III. výsledek napadl; dle nového výroku komise z úterý 21. dubna 1377 se Jan I. stal pánem Ratibořska (dále Krnovska a Bruntálska). Mikuláš III. získal Hlubčicko s hradem Edelštejn a polovinu hradu Cvilína. Václav a Přemysl si rozdělili jihovýchodní část země s městem Opavou, hrady Landekem a sídelním Hradcem Opavským. Opavští Přemyslovci už nikdy nezískali takovou moc jako za Mikuláše II.

Lenní přísaha vévody Mikuláše II. Opavského ze dne 3. července 1318

Celé znění listiny z 3. 7. 1318
(uloženo ve Státním Ústředním Archivu v Praze, I. odd., Archiv Koruny České č. 87),,My, Mikuláš, z Boží Milosti vévoda opavský. Přejeme si aby vešlo zněním tohoto listu ve známost všech, jak přítomných, tak budoucích, že když nejjasnější náš pán, pan Jan, jasný král český a polský a hrabě lucemburský, vzal v úvahu zásluhy naší věrnosti a služeb a shledal, že si za ně zasloužíme milost jeho laskavé štědrosti a zváživ věrné a užitečné služby, jež jsme mu prokazovali a poskytovali, udělil nám a našim dědicům za své štědré laskavosti v léno a lenním právem navěky svoji zemi neboli vévodství opavské s hodností a titulem téhož vévodství, i s městy, hrady, opevněními, vesnicemi, statky a vším ostatním příslušenstvím, užitkem, důchody a právy této země neboli vévodství, jak je toto vše obšírněji a zřetelněji obsaženo v jeho privilegiu nám o tom vydaném. My jsme přijali pro sebe a své dědice v léno od řečeného našeho pana krále toto vévodství se vším a jednotlivým, co bylo svrchu uvedeno a jako pravému pánu svrchuřečeného léna jsme mu složili a skládáme hold, aby ho přijal pro sebe, své dědice a nástupce - krále české, a touto osobní a námi složenou přísahou mu slibujeme věčnou věrnost, oddanost, poslušnost a úctu. Ustanovujeme a vůbec chceme zařídit, aby naši dědicové a nástupci, kteří nastoupí v témže lénu a vévodství, byli ve všem navěky zavázáni přijímat toto léno neboli vévodství lenním právem z rukou našeho pana krále a jeho svrchuřečených dědiců a nástupců, skládat jim též složením přísahy zmíněný hold, věrnost, oddanost, poslušnost a úctu, a činit tak na věky.
Zavazujeme také sebe, své svrchuřečené dědice a nástupce předeslanou přísahou osobně složenou, skládáme slavný slib našemu panu králi a jeho svrchuřečených dědiců a nástupcům a slibujeme, že kolikrátkoli a kdykoli týž náš pan král přikáže nebo jeho nástupci přikážou, že ho i je podpoříme a chceme podporovat i skrze naše dědice a nástupce proti každému člověku věrně a podle svých možností jako jeho věrný vazal a na věky ve všem a jednotlivém, co vyžadují a požadují lenní práva a co má a je povinen také každý vazal ve všem činiti svému pravému pánu.
Přitom zvláště zdůrazňujeme to, že v případě, že bychom my nebo kterýkoliv z našich legitimních dědiců a nástupců, kteří po nás ve svrchuřečeném vévodství nastoupí, zemřeli a nezanechali legitimních synů, hned od té chvíle se totéž vévodství se vším a jednotlivým, co bylo svrchu uvedeno, svobodně vrátí ke svrchuřečenému našemu panu králi, jeho zmíněným dědicům a k řečenému království českému. Slíbili jsme konečně a slibujeme složením slavnostní přísahy, že budeme my, naši dědicové a nástupci pod přísahou trvale na věky zachovávat a neochvějně plnit vše i jednotlivé, co je svrchu uvedeno.
Svědkové pak, kteří přizváni k tomu a povoláni byli přítomni svrchu uvedenému jednání, jsou tito: totiž jasná knížata páni Boleslav a Hynek vévodové slezští, urození muži Oldřich hrabě z Hanavy, Ota z Bolantu, Petr z Rožmberka - nejvyšší komorník Království českého a Jindřich z Lipé - podkomoří téhož království, Oldřich ze Žebráka - purkrabí pražský, Beneš z Vartemberka - číšník a Heřman z Miličína - stolník řečeného království, Oldřich z Říčan - sudí zemský, Těma z Koldic, Jindřich z Lichtemberka, Heřman a jeho bratr Hynek - synové Půty z Frýdlantu, Bernard z Cimburka - mečník, Plichta z Adlaru, Heřman ze Zvířetic, Jan Zcanborius řečený ze Šildberka, Zbyněk ze Žebráka, Spacman z Benešova, Sezema z Heršteinu a Zdeněk Kovan.
Na svědectví toho jsme dali vyhotovit tuto listinu a potvrdit ji přivěšením naší pečeti.
Dáno v Praze, dne 3. července, léta Páně 1318.