Největší středověká zábava

Rytířský turnaj si většina lidí představuje jako slavnostní střet proti sobě jedoucích koní s jezdci, jako to bývá v pohádkách. Veselé prapory, hrdí rytíři, kejklíři a urozené dámy ale znamenaly jen část těchto klání. Na druhé straně k události patřilo řinčení kovů, zlámané dřevce a smrtelná zranění. Pojďme se na největší slavnosti středověku podívat podrobněji.

Od jedenáctého do čtrnáctého století byly turnaje nejoblíbenější slavností šlechty i poddaných. Rytířská klání se vyvinula z vojenských cvičení a zpočátku se konala jen v uzavřené společnosti. Záhy však k rytířům přibyli také diváci, proto se souboje postupně přesunuly do měst, kde je mohli sledovat i měšťané a chudáci.

Hlavním bodem celé slavnosti byly střety rytířů s tupými zbraněmi. Dnes si lidé pod pojmem středověký turnaj představí jenom střet dvou rytířů s dřevci, které od sebe dělí dřevěný plot. Ten byl ale pouze jedním z druhů soubojů, kterým urození muži měřili své síly.

V začátku byla hlavním tématem kolba. Vypadala jako vzájemné nájezdy rytířských skupin s meči i tupými zbraněmi. Teprve později se střet rozpadal do soubojů dvojic. Právě tyto nájezdy dvou jezdců na koních řítících se proti sobě se později přesunuly do popředí. Označovaly se starofrancouzským slovem tjost. Další formou souboje byl buhurt. Ten se lišil tím, že jezdci nevezli ostré zbraně, ale jen hole nebo štíty. Stabilitu jezdců přitom podporovalo speciální sedlo s vysokými okraji.

První turnajová pravidla vznikla v Anglii roku 1466. Ordinances for Justes of Peace Royal vytvořil anglický šlechtic John Tiptoft. Popsal zásady v oceňování jednotlivých úderů dřevci a navrhl odměny pro vítěze. Do konečného hodnocení v turnaji se počítal například počet absolvovaných kol i součet zásahů protivníka.

Ty se ovšem lišily. Zlámání dřevce bylo hodnotnější než pouhý zásah protivníka, přičemž zásah hlavy byl za více bodů než zásah těla. Všechny tyto rozdíly se promítaly do celkového skóre.

Přestože byl nový způsob hodnocení mnohem přehlednější, neznamenal větší bezpečí. Rytíři se stále vrhali do nebezpečných situací, ze kterých si často odnášeli zranění, často i smrtelná. Aby snížili nebezpečí, používali rytíři při turnajích tupé zbraně, většinou vyrobené ze dřeva, a důmyslné zbroje. Ta vytvářeli kováři speciálně na míru soubojovým duelantům. Například na straně, kde se o rytíře lámaly dřevce, byly pláty zbroje zesílené přídavnými kovovými pláty.

Některé hroty kopí a dřevců končily takzvanou korunkou. Ta měla tři nebo čtyři tupé špičky, které dohromady tvořily tvar koruny. Síla se díky tomu rozprostřela na větší plochu a protivníka zranila méně než prostý kovový hrot. Pokud rytíř protivníka zasáhl, kopí se jen zlomilo nebo srazilo protivníka z koně.

Dřevce se od sebe lišily délkou i tloušťkou, ale jedno měly společné. Součástí každého z nich byla manžeta, která chránila ruku jezdce stejně jako záštita meče.

Zranění nepotkávala jen obyčejné rytíře, ale i krále. Na rytířském turnaji se roku 1350 vážně zranil i Karel IV. Z následků střetu se zotavil, další z králů ale takové štěstí neměl.

Když 30. června 1559 v Paříži pořádal francouzský král Jindřich II, nikdo by nečekal, že bude posledním turnajem svého druhu. Slavnost se konala na počest svatby francouzské princezny Alžběty se španělským králem Filipem II. Král se střetl s kapitánem své gardy Gabrie em de Lorges.

Při srážce oba zlomili dřevce, jedna z třísek kapitána pronikla hledím královy helmy a zasáhla ho do oka a pronikla do mozku. Král za 10 dní na následky zranění zemřel. Toto neštěstí a úraz, který utrpěl roku 1571 další z francouzských králů, přispělo k tomu, že ve Francii byly další ostré turnaje nadobro zakázány.

Zdroj: www.outfit4events.cz