Pár slov o Lučištnících

Ačkoli se význam pěších bojovníků ve 12. století ztrácí pod kopyty koní těžkých jezdců, některé složky pěchoty si své důležité postavení podržely prakticky celý středověk - mezi nimi pak nesporně střelci z luků, kuší a praků. My se však v jejich popisu, výbavě a postavení zaměříme především na 11. až počátek 13. století.

Bojové nasazení střelců bylo velmi široké, od polních střetů přes obléhání fortifikací protivníka, po obranu vlastních pevností. Střelci, s výjimkou jízdních o kterých bude zmínka jinde, bojovali obvykle jako pěšáci a v polním střetu, pokud se jej účastnili, zpravidla zahajovali bitvu mohutným ostřelováním pozic nepřítele. Poté se buď z bojiště stáhli nebo bojovali za těžkooděnci jako řadová pěchota. Nevýhody lehké ochrany a slabší výzbroje dostatečně vynahradila fortifikace, držící střelcům nepřítele od těla a tak se úspěšně uplatňovali zejména při obraně opevněných míst.

Lukostřelba i střelba z kuše, stejně jako šerm a jízda na koni, patřila také do běžného výcviku a umění feudála, ale ten se k podobným zbraním uchyloval v boji spíše zřídka a to většinou při obraně pevností. V otevřeném polním boji byla jeho síla především na koni v řadách těžké jízdy a i opěšalý dával přednost sečné či bodné zbrani, luk i kuši považoval do jisté míry za zbraň sobě nedůstojnou. Luky a kuše však šlechta ráda a hojně používala k lovu.

Délka luků na vyobrazeních která známe se pohybuje od relativně krátkých exemplářů, po takové jejichž délka dosahuje výšky vyobrazených postav, čili mezi 150 a 190 cm. Natahovací síla těchto luků závisela spíše na síle a tělesné konstituci jednotlivých lučištníků, kteří byli v tomto období také výrobci luků a šípů. Luky byly vyráběny z pevného pružného dřeva především z Tisu (taxus baccata a taxus taxus), z Jilmu (ulmus glabra), z Jasanu (fraxinus excelsior) nebo z Jeřábu (Sorbus aucuparia), zajímavé jsou zmínky o Dřínu (cornus mas). Pokud nebyla tato dřeva k dispozici, mohlo být použito některých jiných dřev, která jsou však považována za horší kvality.

Průřez lučiště mohl být kruhový, oválný, nebo ve tvaru písmena D rovnou stranou od střelce (čili ven). Všechny vyobrazené luky z tohoto období, na které jsem narazil mají společné znaky - prohýbají se po celé délce včetně rukojeti, tak že napnutý luk tvoří úseč z kruhu. Špičky jsou u všech vyobrazených exemplářů velmi tuhé a příliš se neohýbají. Toto je jeden ze způsobů jak vyrobit relativně krátký luk slušných parametrů a dostřelu. Zbraně z dochovaných obrazových materiálů (Bayeux tapestry, Petr de Ebulo, Velislavova bible, Lutrell Psalter) jsou velmi robustní a není důvod pochybovat o jejich síle. Kvalita či zpracování se i s přihlédnutím k určitým nepřesnostem v zobrazeních liší od velmi dobře prohýbajících se a zřetelně čistě vyrobených zbraní, přes kostrbaté a sukovaté exempláře, až po špatně vyrobené luky, jejichž ramena se neprohýbají stejně, nebo mají velmi excesivní průhyb středem rukojeti, což způsobuje velký zpětný ráz se značným přenosem na ruku lukostřelce a velmi špatným vlivem na přesnost a dostřel. (O bolesti nemluvě).

Šípy se vyráběly jak z mladých výhonků či proutí, tak štípáním ze špalku dřeva a následným opracováním. Na šípy pro vojenské použití, u nichž je vyžadována vysoká pevnost a vyšší hmotnost se nejlépe hodí tvrdá dřeva jako například jasan, dub či habr. Aby šíp držel směr byl opatřen tradičně třemi stabilizačními křidélky z peří, které byly nalepeny na dříku šípu v úhlu 120 stupňů a ovázány, vzhledem k nedokonalosti dobových lepidel pevnou nití vpředu i vzadu, případně ještě spirálově po dálce letek. Jako lepidla se používala smůla, nebo klíh, který se vařil ze šlach či zbytků kůže, případně lepidlo z mouky (lepkové).

Hroty šípů byly z kovaného železa a dělí se na dva základní typy - "Bodkiny" jsou úzké hroty čtvercového, či vzácněji trojúhelníkového průřezu, určené k prorážení zbrojí a "Broadheads" jsou široké řezné čepele rhombického (kosočtvercového), či listového tvaru, často se objevují i čepele se zpětnými hroty, které jsou navrženy ke způsobení maximálních zranění. Tyto se používaly i k lovu. Kromě nich existují i speciální hroty například pro zápalné šípy, nebo hroty ve tvaru obráceného půlměsíce určené pro působení velké bolesti koním nepřátelské jízdy. Hroty byly vybaveny tulejí pro nasazení na šíp a při nasazení zalepeny a upevněny kolíčkem procházejícím malou dírkou v tuleji a dříkem šípu.

Otrávené střely

O tomto starém slovanském zvyku se již v 6.st. zmiňuje např. byzantský historik Pseudo Maurikios: "Užívají také dřevěné luky a krátké šípy, napuštěné jedem, který hned účinkuje, nevypije-li raněný protijed nebo nevyužije-li jiné prostředky, známé zkušeným lékařům, nebo nevyřízně-li okamžitě ránu, aby se jed nešířil i do ostatního těla" (Havlík 1987, 43). V souvislosti s italskými výpravami ve 12. století nebo třeba obléhání Olomouce, nacházíme také zmínky o otrávených střelách. Nejrůznější přírodní jedy a drogy byly tehdy již běžně známé (Kosmas i Kanovník Vyšehradský se o užití jedu při vraždě zmiňují) a nelze tedy vyloučit jejich podobné využití, v některých konkrétních případech, (souvisejících v případě Milána asi spíše s útokem na bojovou morálku obléhaných, jindy třeba s úkladnou vraždou - viz. Kosmas apod.) ale prakticky se tento bojový prostředek v Čechách ani jinde v Evropě v běžném válečnictví nijak masověji nevyužíval

Zápalné střely

Zápalné střely používané k zapalování střech a budov obléhaných pevností i obléhacích konstrukcí známe již ze starověku. Nepochybně se jich používalo i u nás v raném středověku i když písemné prameny o nich zpravidla mlčí. Jeden takový případ popisuje Vincencius při obléhání Pražského hradu roku 1142 slovy "...sebral střelce a když ti šípy do hradu metali, jistý nešlechetník - jemuž by lépe bylo bývalo, kdyby se byl nenarodil - připevniv uměle oheň ke svému šípu, namířil jej naproti klášteru sv. Víta, kde na střeše uvázl a jmenovaný klášter zapálil.".

Toulce

Šípy se do boje nosily buď v jednoduchých plátěných pytlích, případně si je v boji lučištník zasouval přímo za opasek nebo zapichoval před sebe do země, aby je měl snadno po ruce. Běžně doloženy jsou ale také toulce a to jak z četných písemných pramenů (od nás např. Kosmas) tak z pramenů ikonografických (Hortus Deliciarum, Petr de Ebulo aj.). Pro srovnání např. na Výšivce z Bayeux jsou všichni lučištníci vybaveni toulci, někteří je mají u pasu, někteří zavěšené na zádech. Toulce byly velkokapacitní až na 80-100 šípů. Možnost nošení toulců na zádech dokládají nepřímo také archeologické nálezy - přesto, že se toulce zpravidla nedochovaly, usuzuje se tak někdy podle polohy nalezených kovových hrotů šípů. Toulce byly nejspíš kožené, případně z lýka.

Dostřel silnějších raně středověkých luků se pohybuje mezi 200-250 metry a i na tuto vzdálenost mohou šípy přilétající po balistické křivce a zrychlující vlivem gravitace při návratu k zemi zraňovat a zabíjet. Je ovšem nasnadě, že tato nepřímá střelba byla použitelná pouze proti větším útvarům protivníků. Vzhledem k primitivnímu způsobu napínání a míření, který je zřetelný prakticky ve všech dobových ikonografických pramenech lze předpokládat, že dobrý lukostřelec si mohl "vybrat" svůj cíl (čili nepřátelského vojáka) zhruba na vzdálenost mezi 50-70 metry.

Tětiva luku byla napínána dvěma prsty - ukazovákem nad a prostředníkem pod šípem - toto je skutečná středověká technika, která později vešla ve známost jako vlámská. (V moderní lukostřelbě se tětiva táhne třemi prsty.) Velmi dobrý lučištník dokázal vypustit zhruba 10-12 šípů za minutu, i průměrných 6-8 je několikrát víc než za stejnou dobu stihne kušiník.

Luk je ve srovnání s kuší velmi nenáročná zbraň, přesto však musel lukostřelec dodržovat několik základních pravidel, aby udržel svou zbraň ve střelbyschopném stavu. Luk nesmí zvlhnout, jinak přestane střílet, ohne se a už se nenarovná, proto se luky před vlhkostí a nepřízní počasí chránily voskem, či olejem. Také tětiva vyžaduje péči a ochranu před vlhkostí, proto se též udržovala voskem. Tětivy se vyráběly z lněných či hedvábných nití či z žíní. Šlachy nejsou příliš vhodné, neboť mají velkou pružnost a vytahují se. Bylo ve vlastním zájmu lučištníka mít jednu nebo více náhradních tětiv (již nařízení - Capitularia Karla Velikého - předepisují lučištníkům povinou náhradní tětivu). Tětiva je na spodním konci luku upevněna pomocí lukařského uzlu a na horním má volnou opletenou smyčku, aby mohla být uvolněna, pokud se s lukem dlouho nestřílí aby se lučiště zbytečně neunavovalo.

V raném období byli lučištníci, kteří se většinou rekrutovali z řad svobodných sedláků, či lovců, také výrobci luků a šípů. Teprve v pozdějším hromadném vojenském využití luku se výroba luků stala uznávaným řemeslem. Na rozdíl od kuší vyžaduje zvládnutí luku dlouhý a náročný výcvik, který však nebyl nijak systematický, nýbrž spíše "instinktivní". Zvládnutí luku vyžaduje zapojení jiných svalů, než jakákoli jiná činnost a nelze jej natrénovat jinak, než zase lukostřelbou. Taktický význam lukostřelby je značný a při správném využití dokázaly tyto v přímém střetu sice slabé jednotky doslova decimovat i mnohem silnějšího protivníka. (např. v Bitvě u Brůdku 1040 se čeští lučištníci významnou měrou podepsali na drtivé porážce německého vojska).

Luky byly zdá se u nás v raném středověku velmi rozšířené mezi různými vrstvami lidí - Kosmas zaznamenal zajímavou příhodu, kde se lupiči přepadená skupinka poutníků bránila mimo jiné i lukem. Zároveň tento příklad poměrně dobře ilustruje instinktivní lukostřelbu: "I nastala bitva prapodivná mezi pěti štítky a padesáti štíty silných mužů. Byl mezi nimi kněz, jemuž poručili své duše. Ten, drže luk a toul, prchal; i spatřiv ho jeden z lupičů, že nemá zbroje na sobě, pustil se za ním. Kněz nemoha mu uniknouti, vystřelil nazad šíp a zasáhl koně doprostřed čela, i padl kůň a jezdec na koni přepadl. A tak jen ten kněz sám vyvázl a oznámil na hradě Hlohově, co se stalo" (1950, 199).

Na závěr zmíníme ještě jednu poměrně zajímavou zmínku z pera Kosmova, která dobře ilustruje situace jež známe i z jiných pramenů. Váže se k bitvě u Trutiny roku 1110, kde český předvoj vedený známým buřičem, provokatérem a statečným bojovníkem Dětříškem, synem Buzovým napadl ustupující polské vojsko (spolu s Čechy knížete Soběslava na polské straně) a byl při tomto nepředloženém útoku prakticky zničen. Kosmas popisuje Dětříškovu smrt takto: "hnal se řečený bojovník jako divoký tygr do nejhustších šiků nepřátel a ty, kdož se mu s pravé i levé strany stavěli na odpor, stínal jako klasy útlého obilí ostrým mečem, až obrovským množstvím střel byv zasypán, padl na ohromnou hromadu zabitých" (1950, 183). Tato zpráva, ač kronikář nepochybně přehání, je pro nás zajímavá z několika důvodů - přesto, že se tu nemluví přímo o lucích, půjde spíše o šípy než střely z kuše, kterými byl zmíněný bojovník zabit. Zpráva dobře dokumentuje například fakt, že lučištníci byli sto ve větším množství zasáhnout i rychle se pohybujícího jezdce. Dětříšek patřil k nobilitě, byl to prvořadý válečník a je tedy velmi pravděpodobné, že disponoval také kvalitní ochrannou výstrojí pokrývající většinu těla. Přesto byl nakonec zabit šípy, které jej "v obrovském množství" zasáhly. Je zjevné, že sama zbroj (ať už byla její konstrukce v tomto případě jakákoli) dokázala množství střel buď zcela zastavit nebo alespoň natolik zmírnit účinek šípů vystřelených z tehdy používaných luků, že přímo neohrožovaly život a po nějaký čas ani akceschopnost bojovníka. Navíc adrenalinem vybičovaný organismus nepochybně dokázal na chvíli utlumit i jinak nepříjemnou omezující bolest. Jenže pokud jej soustavně zasahovalo větší množství šípů, buď jej některý časem zasáhl do nechráněného a životně důležitého místa, třeba do obličeje (do oka byl zasažen např. Anglosasský král Harold Godwison v bitvě u Hastingsu 1066) nebo mu větší množství jinak méně závážných zranění (za předpokladu, že zbroj účinek střel pouze zmírnila) mohlo postupně přivodit velkou ztrátu krve, šok a následnou smrt.

Výstroj lučištníků

Výstroj lučištníků se příliš neliší od výstroje lehkooděnců. Chudší lučištníci nenosili žádnou zbroj a chránili se pouze silnými plátěnými nebo vlněnými oděvy - takto ostatně zachycuje lučištníky většina raně středověkých výjevů. Lépe postavení pak mohli používat různé kožené kabátce nebo vycpávané, prošívané smolené vesty apod. Jednoduchou kovovou přilbu měl pak nejspíš jen málo který z nich - ostatní, pokud si vůbec chránili hlavu (na iluminacích rukopisu Petra de Ebulo jsou čeští lučištníci prostovlasí, stejně tak ve Velislavově bibli), pak asi podobně jako lehká pěchota - nějakou prošívanou či koženou čapkou, kapucou nebo jinou lehkou ochranou hlavy. Kromě samotného luku mohli být v 11 -12. století vyzbrojeni nejspíš jen levnější poboční zbraní - nožem, sekerou, sochorem či později i tesákem. Tak po vystřílení šípů nebo ukončení střelby, neměl už lučištník větší bojovou hodnotu než ostatní lehká pěchota, spíše o něco menší, neboť většina vyobrazených lučištníků postrádá štít. Teprve v následujících století klesla cena zbraní a zbrojí natolik, že se i lučištník mohl lépe a kvalitněji chránit a mohl si dovolit jako poboční zbraň tesák, občas i meč. Dobrý vojevůdce si však byl vědom bojové hodnoty lučištníků, jejich kvalit i jejich slabin, proto je obvykle podle toho nasazoval nebo z bojiště naopak stahoval.

Zdroje: stoplusjednicka.cz, wikipedie, epochaplus.cz