Přemysl Otakar I.

Přemysl Otakar I. (německy Ottokar I. Přemysl; 1155/1167? - 15. prosince 1230) byl český kníže (1192-1193 a 1197-1198) a třetí český král (1198-1230) z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky.

Narodil se jako nejstarší syn druhé manželky krále Vladislava II., Judity Durynské. V letech 1173-1179 pobýval ve vyhnanství, kde se oženil s Adlétou Míšeňskou. Po návratu z vyhnanství v roce 1179 zastupoval svého vládnoucího staršího bratra Bedřicha na Olomoucku ve funkci markraběte. V následných bojích o český trůn stál vždy na straně svého staršího bratra.

V letech 1192-1193 se poprvé stal českým knížetem, ale poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem (a svým bratrancem, synem strýce Jindřicha) Jindřichem Břetislavem i císařem Jindřichem VI., trávil léta 1193-1197 opět ve vyhnanství. Novým českým knížetem se stal pražský biskup Jindřich Břetislav. Po jeho smrti a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem nastoupil Přemysl v roce 1197 podruhé na český trůn. Aktivně se zapojil do bojů o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy. Proslulou sérií změn svého stranictví během těchto bojů získal postupně Přemysl potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 i od papeže Inocence III. Přemyslova situace v této době byla komplikována rozchodem s první manželkou Adlétou a novým sňatkem s Konstancií. Za jistý vrchol Přemyslova snažení bývá tradičně vykládán zisk Zlaté buly sicilské, privilegia upravujícího poměr českých zemí k Říši a zaručujícího dědičnost českého královského titulu.

V dalších letech své vlády se Přemysl Otakar I. soustředil především na konsolidaci domácích poměrů a také na zajištění bezproblémového nástupnictví pro nejstaršího syna z druhého manželství Václava. Při dosahování svých cílů postupoval často nekompromisně a neváhal (často velmi tvrdě) odstraňovat překážky, které bránily jejich dosažení.

Narodil se jako nejstarší syn krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské. Historici se v předpokládaném roce jeho narození rozcházejí a bývá kladeno k roku 1155, před rok 1160, či dokonce až do let 1165-1167. Bezstarostný život královského dítěte byl přerušen v roce 1172, kdy jeho otec Vladislav II. rezignoval ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha. Vladislav spoléhal na své dřívější zásluhy a věřil, že císař nebude klást překážky a česká šlechta se s tím postupně smíří. V tom se však hluboce zmýlil a Fridrich Barbarossa využil nastalé situace k posílení své prestiže a možností ovlivňování českých záležitostí. V září 1173 Fridrich Barbarossa rozhodl o tom, že Bedřicha na místě českého knížete nahradí Oldřich, který se ale se souhlasem císaře obratem titulu vzdal ve prospěch svého staršího bratra Soběslava II. Zásah císaře takřka ze dne na den udělal z Vladislava i jeho potomků běžence, kteří museli zakoušet hořkost vyhnanství. O osudu mladších synů Vladislava II. Přemyslovi a Vladislavovi se z té doby dochovalo minimum informací. Přemysl v letech 1173-1179 pobýval pravděpodobně spolu se svou matkou ve vyhnanství nejdříve v Durynsku, a pak na dvoře míšeňských Wettinů, kde se zřejmě v roce 1178 oženil s Adlétou Míšeňskou. Téhož roku se také jeho bratr Bedřich stal podruhé knížetem.

Situace v českých zemích byla v té době opět značně problematická, jak mezi jednotlivými Přemyslovci, tak i mezi knížetem Bedřichem a šlechtou. V roce 1179 se vydal staronový kníže Bedřich vyřešit pohraniční spory ohledně Vitorazska do Chebu. Při té příležitosti byla sepsána písemná dohoda, kde je jeden ze svědků - asi dvacetiletý Přemysl Otakar I. (tehdy ještě pouze Přemysl) coby markrabě moravský (marggravius de Moravia). Ve funkci markraběte Přemysl na Moravě zastupoval zájmy svého bratra Bedřicha, eliminoval ambice znojemského údělníka Konráda Oty a dočasně zde spravoval olomoucký úděl.

V roce 1182 dlouhodobá nespokojenost s panujícím knížetem vedla k propuknutí vzpoury šlechty v českých zemích, Bedřich byl vyhnán ze země a šlechta si zvolila za nového knížete Konráda Otu. Bedřich hledal pomoc u císaře Fridricha Barbarossy, který se rozhodl spor vyřešit na sněmu v Řezně v září 1182. Zde císař tvrdě zasáhl a zastrašil přítomné Čechy.

Toto rozdělení Čech a Moravy mezi Bedřicha a Konráda Otu rozhodně nelze chápat jako osamostatnění Moravy a ani jako její přímé podřízení Říši.Přesto Bedřichovy těžkosti při vládě vedly k tomu, že si Konrád Ota v dalších letech počínal mnohem samostatněji, než bývalo v minulosti u moravských údělníků zvykem. I v dalších letech však Bedřichovi odpůrci využívali každé příležitosti k povstání. Roku 1184 využili Bedřichovy nepřítomnosti a v čele s Václavem (synem Soběslava I.) oblehli pražský hrad, který však Bedřichova manželka uhájila a po Bedřichově návratu spolu s vojskem salcburského arcibiskupa Vojtěcha všichni od Václava odpadli a ten uprchl ze země. Změněné situace využil Bedřich k tomu, že jeho vojsko vedené Přemyslem v roce 1185 několikrát vyplenilo Znojemsko a Bítovsko. Koncem roku došlo k největší bitvě mezi Čechy a Moravany,

Následkem krvavé bitvy byla mírová jednání ve středočeském Kníně v roce 1186, kde Konrád Ota uznal podřízenost Bedřichovi, ponechal si však titul markraběte a zároveň byl snad i určen za nástupce knížete Bedřicha. Českým zemím tak svitla naděje na klidnější roky.

Po smíru s Konrádem Otou ovšem vyplul na povrch další Bedřichův spor s jeho bratrancem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Spor ukončil císař Barbarossa, který zvláštním privilegiem prohlásil příslušnost pražského biskupa k říšským knížatům a jeho nezávislost na českém knížeti, což vedlo k dalšímu oslabení knížete. Po Bedřichově smrti (25. března 1189)[17] se vlády (patrně na základu dohod z Knína) a se souhlasem českých předáků ujal Konrád II. Ota.

Během krátké doby Konrádovy vlády (1189-1191) se nedochovaly žádné informace o Přemyslovi, který se také nevyskytuje ani jako svědek jakékoliv listiny. Konrád II. Ota zemřel 9. září 1191 bez potomstva a knížecí titul získal (snad nejstarší) Přemyslovec Václav, bratr někdejšího knížete Soběslava II. Po sporech mezi Václavem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem a během povstání Přemysla proti Václavovi, odebral se biskup počátkem roku 1192 do Německa za císařem Jindřichem VI.