Richard II

Richard II. (6. ledna 1367 - cca 14. února 1400) byl anglický král od roku 1377 do svého sesazení v roce 1399. Richard, syn Eduarda, zvaného "černý princ", se narodil během vlády svého děda Eduarda III. Když mu byly čtyři roky, stal se nejprve druhým následníkem trůnu, protože jeho starší bratr Eduard z Angoulême zemřel, a poté následníkem trůnu, když v roce 1376 zemřel jeho otec. Jelikož následujícího roku zemřel i dosavadní král Eduard III., Richard ve věku deseti let nastoupil na trůn.

Během prvních let Richardovy vlády byla vláda v rukách několika královských rad. Politické kruhy dávaly přednost tomuto řešení před regentskou vládou, v jejímž čele by stál králův strýc Jan z Gentu, který však přesto měl značný politický vliv. První velkou výzvou jeho vlády bylo Anglické povstání roku 1381, se kterým si král dobře poradil, když hrál hlavní roli při potlačení povstání. Během následujících let však králova závislost na malém počtu dvořanů způsobila mezi politickou veřejností nespokojenost a v roce 1387 řízení vlády převzala skupina šlechticů známých jako Lordi odvolatelé. Do roku 1389 Richard převzal moc zpět a dalších osm let vládl v relativní harmonii se svými bývalými soupeři. O deset let později, v roce 1397, se však Lordům odvolatelům pomstil, když mnohé z nich nechal popravit nebo vyhnat. Další dva roky historici popisují jako Richardovu "tyranii". Po smrti Jana z Gentu († 1399) král jeho syna Jindřicha z Bolingbroke, který již byl ve vyhnanství, vydědil. Jindřich v červnu 1399 napadl Anglii s nepočetným vojskem, které však rychle rostlo. Původně tvrdil, že jeho cílem je pouze navrácení dědictví, avšak brzy bylo jasné, že jeho záměrem je získat trůn. Díky jen malému odporu Richarda sesadil a sám se dal korunovat na krále Jindřicha IV. Richard zemřel v zajetí následujícího roku - pravděpodobně byl zavražděn.

Jako fyzická osoba byl Richard vysoký, pohledný a inteligentní. Třebaže asi nebyl šílený, jak se dřívější historici domnívali, zdá se, že trpěl určitou poruchou osobnosti, obzvláště ke konci své vlády. Protože byl určitě méně válečníkem než jeho otec i děd, hledal cestu, jak ukončit stoletou válku s Francií, kterou začal Eduard III. Pevně věřil v královské výsadní právo, což jej vedlo k omezení moci šlechty, proto se pak ohledně vojenské ochrany spoléhal na soukromé družiny. Také rozvíjel vytříbené prostředí, kde měl král výsostné postavení a ve středu pozornosti bylo, na rozdíl od bratrského válečnického dvora jeho dědečka, umění a kultura. Richardova posmrtná pověst byla velkou měrou formována Williamem Shakespearem, jehož hra Richard II. líčila Richardovu údajně špatnou vládu a sesazení Bolingbrokem jako klíčové pro války růží v 15. století. Současní historici tuto interpretaci nepřijímají, aniž by Richarda zprošťovali odpovědnosti za svůj konečný neúspěch. Většina odborníků se shoduje, že ačkoli jeho politika nebyla bez precedentu či zcela nerealistická, tak to, jak ji Richard uplatňoval, nebylo pro politickou vládnoucí třídu přijatelné a následně to vedlo k jeho pádu.

V roce 1397 se Richard II. zřejmě cítil dostatně silný a začal se zbavovat mocných mužů, jako byli vévodové z Gloucesteru, Arundelu a Warwicku. Jeho strýc Jan z Gentu zemřel v únoru 1399 a Richard vydědil jeho syna Jindřicha z Bolingbroke, který v té době žil v exilu v anglických državách ve Francii (král jeho vyhnanství prodloužil na doživotí). V květnu toho roku se spolu se svými věrnými šlechtici přeplavil na výpravu do Irska.

Jindřich z Bolinbroke se v jeho nepřítomnosti vylodil v Anglii a postupně přítomné šlechtice získával na svou stranu. 19. srpna 1399 se mu Richard vzdal na hradě Flint ve Walesu. Oficiální verze zněla, že 29. září Richard dobrovolně souhlasil se svou abdikací ve prospěch Jindřicha. Ačkoliv to zřejmě nebyla pravda, parlament, který se sešel 30. září, Richardovu abdikaci přijal. 13. října 1399 byl Jindřich Bolingbroke korunován jako Jindřich IV.

Ačkoliv byl Jindřich nejspíš ochotný nechat Richarda naživu, vše se změnilo, když vyšlo najevo, že hrabata z Huntingdonu, Kentu, Somersetu a Rutlandu a Thomas Despenser - mužové zbavení hodností, které jim udělil Richard II. - plánují nového krále zavraždit a na trůn vrátit Richarda. Uměnímilovný král, jenž společně s první manželkou podporoval básníka Geoffreyho Chaucera, skončil svůj život ve vězení na hradě Pontefract, kde byl pravděpodobně zavražděn či umořen hlady. Původně byl pohřben v kostele v King's Langley. Až třináct let poté na začátku vlády Jindřicha V., který chtěl umlčet zvěsti o tom, že Richard je stále naživu, a možná i jako pokání za vraždu, které se jeho otec dopustil, byl pochován podle své vůle po boku své milované manželky Anny Lucemburské ve Westminsterském opatství.