Templáři v Českých zemích

Templáři v zemích českých

Po nezbytném úvodu, který nás uvádí do dějů probíhajících po dobu prvních dvou století snahy po upevnění západokřesťanského režimu v zemích tvořících východní břehy Středozemního moře a souvisejících s Palestinou, se pokusíme zodpovědět otázku, kdy se poprvé dostává do povědomí v Českých zemích existence rytířských řádů, potažmo templářů. Po smrti prvého českého korunovaného krále Vratislava nastalo období poznamenané značnými vnitřními rozbroji. Kontakt s okolním světem slábl a politika stále se svářících Přemyslovců se stahovala do lokálních měřítek. Po Konrádovi Brněnském dosedl na knížecí stolec Břetislav II. (1092-1095). Kdyby druhá vlna zástupů poutníků i drancujících tlup směřujících do Svaté země z popudu Petra Poustevníka se nezapsala svými výtržnostmi do života Prahy, asi by kruciáty vůbec neupoutaly pozornost ani našich kronik ani administrativy. Pouze Kosmovi událost stála za to, že napsal, že tudy prošel (1096) jeden z křižáckých houfů, protože způsobil židovské pogromy i obecné plenění. Pozornosti pak zcela ušla na danou dobu, když nikoliv spořádaná, tak alespoň oficiální první křížová výprava, již složená z příslušníků panských a rytířských vrstev. Výprava byla po mnoha peripetiích zakončena úspěšným dobytím Jeruzaléma a vybudováním křesťanské moci na pobřeží, jak jsme se o tom již zmínili. Břetislav urputně válčil, dobýval Slezsko a Polsko, pak vojen-sky řešil své spory s moravskými bratranci. Lépe na tom nebyl ani císař Jindřich IV., který se vracel z vyhnanství aby sesadil svého syna Konráda. Břetislav se onoho památného roku 1099 ocitl v Řezně aby si od císaře vyprosil investituru. Dění na východě bylo natolik vzdálené problematice komplikovaných vztahů mezi Přemyslovci navzájem a ke svým sousedům, že události, kterými se zabýval prakticky každý z tehdejších kronikářů jižní a západní Evropy, nás jaksi míjely. V době, kdy již kvetla francká a lombardská heraldika, tak ikonografie Přemyslovců stále opakovala staré přežívající formy. Máme-li věřit, že malby v kapli sv. Kateřiny ve Znojmě se vážou k roku 1134, pak musíme konstatovat, že štíty tam zobrazených Přemyslovců nemají ani náznak heraldických figur, jinde na západě již rozšířených. Bez nadsázky lze konstatovat, že oficiální První křížová výprava byla sice záležitostí celého křesťanského světa - Byzance i značně nepřehledné Svaté říše římské, ale pod vedením a hlavně za účasti panstva z Lombardie, Lotrinska, Provence, toskánské i normanské Itálie i severní Francie a Flander, tedy západu a jihu Říše. Její účastníci se honosili úctyhodnými rodokmeny ať to již bylo od Viléma Dobyvatele nebo Karla Velikého 9) a zaštiťovali se papežskými bulami a podporou celé církevní hierarchie. Vytvoření základen templářů v zemích Evropy bylo možné teprve po roce 1128, kdy na popud arcibiskupů z Remeše a Sens papež Honorius II. uznal řádová statuta. Představený Hugo (Hugues) dé Payns se vydal na cestu po Picardii, Champagne, Burgundsku, přeplavil se do Londýna a prošel i Španělsko a Portugalsko. Všude se mu podařilo založit komendy, i když k jejich oficielnímu ustavení docházelo až o několik let později, díky času nezbytnému k místním nábožensko-politickým jednáním a k zlistinění. Tak v Paříži to bylo již 1129, v Londýně se tak stalo k roku 1138, v Miláně 1134. V roce 1134 dokonce na základě závěti krále Alfonse I. Bojovného byly ustaveny přímo rytířské země Aragon a Navara. Země ovládané trvale Přemyslovci - Čechy s Moravou a střídavě Slezsko, Velkopolsko, Žitavsko a další, stály v té době stranou osazování rytířskými řády. Žádný ze znepřátelených knížat usilujících o pražský stolec se o dění na Východě nezají-mal. Biskup Jindřich Zdík sice v letech 1134 až 1137 dvakrát navštívil Jerusalém, ale na cestách však zřejmě militární řády míjel. Zato ho zaujala řehole sv. Augustína, která znamenala nástup reformovaných kanovníků - premonstrátů (nejdříve r. 1140 na Strahově u Prahy) a po nich cisterciáků (1143 Sedlec). Teprve, když po urputných bojích nastoupil na pražský knížecí stolec Vladislav II. se dostá-valy české země do širší sféry říšské politiky. Vliv na to měl nejen příbuzenský vztah ke Konrádovi III., ale i vzájemná osobní náklonnost. Bernard z Clairvaux (sv. Bernard) ve své výzvě k tažení do Svatých míst se obrátil nejen na Konráda III., ale přímo listem na knížete Čechů Vladislava . Z letopisů kronikáře Vincecia, Jarlocha, Jana Kinnamose a dalších se dozvídáme, že výprava vyrazila vedena osobně knížetem Vladislavem II. v roce 1147 samostatně z Čech, ale v návaznosti na výpravu Konráda III. V bitvě u Dorylea se nepochybně dostala do střetu s Turky, který nebyl pro naše křižáky úspěšný. Ani Konrádovy voje zde nedosahovaly předpokládaných vítězství. Zaznamenáno je, že byzantský císař Manuel oba přijal v Konstantinopoli. Jejich bojové úsilí ale ocenil a od našeho knížete přijal lenní slib. Vladislav se tam setkal s velmistrem rytířského řádu johanitů, od kterého údajně přijal klíče od největšího tehdejšího křižáckého hradu na cestě pobřežím do Jerusaléma. Z pohledu dlouhodobé strategie a následujícího vývoje událostí, i když střetnutí nevedlo k vytouženým vítězstvím, nepochybně positivně přispělo k tomu, že Konrád nakonec po spojení s francouzskou výpravou vedenou králem Ludvíkem VII. do Jerusaléma dorazil a určitě posílil postavení jak jerusalemského krále, tak vladařů tří velmi ohrožených křesťanských držav na pobřeží. Výprava však byla poznamenána mnoha rozpory jak mezi Konrádovými a Ludvíkovými křižáky, tak i místními byzantskými posádkami. Nakonec nedosáhla ani znovuzískání Edessy, což bylo jedním z cílů Druhé křížové výpravy a vlastní nesvorností neobsadili ani Damašek, který se již blížil k dobytí. Během bojových akcí se uplatňovaly oba rytířské řády. Zaznamenáni jsou ovšem především templáři, kteří dokonce díky své ukázněnosti většinou vedli válečná střetnutí. Byli však vždy výhradně vázání na francké bojovníky krále Ludvíka, takže v německé výpravě Konrádově se nevyskytovali. Lze se tedy přiklonit k názoru, že kníže Vladislav II. se z rytířsk1ch řádů seznámil pouze s johanity, templáře asi nepoznal. Nejsou sice listinné doklady o tom, že by některý z navrátilců 13) přijal řeholi sv. Jana Jerusalemského a stal se špitálníkem, ale následující vývoj událostí v Praze, poznamenaný výstavbou chrámu Panny Marie pod řetězem na předmostí právě budovaného Juditina mostu přes Vltavu s opevněno u rytířskou komendou a špitá lem dokazuje, že se tak stalo právě v důsledku účasti na Druhé křížové výpravě. Účast z České strany na dalších událostech ve Svaté zemi byla nulová zejména po bitvě u Hattinu spojené s pádem Jerusaléma. Styky udržovali především johanité , kteří se stávali v Čechách i sousedních územích, ovládaných Přemyslovci, významnou ekonomickou i politickou silou. Dále to byli Křižovníci s červeným křížem neboli Strážci Božího hrobu Jerusalémského, kteří založili klášter již mimo tehdejší pražskou aglomeraci při kostele sv. Petra a Pavla r. 1190 . Poslední rytířský řád svázaný se Svatou zemí lazarité - rytířský a špitální řád sv. Lazara Jerusalemského - nezanechal po sobě žádné písemné doklady, nicméně se jeví jistým, že provozovali svou činnost ve špitálním domě při kostele sv. Lazara na okraji Starého města pražského a to již od počátku druhé poloviny l2. století . Němečtí rytíři - Řád bratří německého domu Panny Marie Jerusalemské, jehož nástup se u nás klade na přelom 12. a 13. století, svojím výhradním zaměřením na Livonsko a pohanské teritorium v Pobaltí již ve Svaté zemí neměli žádné zájmy 18). Dostáváme se k roku 1232, do kterého se klade příchod templářů l9). Usadili se prakticky naproti johanitům na opačném břehu Vltavy u již existujícího románského kostela sv. Vavřince. Domníváme se, že komenda, která se záhy stala preceptorátem měla obdobnou architekturu jako u johanitů. Tedy opevněný dvorec, čemuž napovídají těžko rozpoznatelné fragmenty románského zdiva v dnešních sklepích domů lemujících Annenské náměstí. Odpovídá to jednak tradičnímu pravidlu osazování rytířských řádů, tedy na okraji městských aglomerací, při strategických místech, jako jsou např. brody a mosty (u moře přístavy), tam kde vedou obchodní a poutnické cesty a jednak hospodářskému účelu, tedy získávání prostředků (responsií) pro řádové centrum operující ve Svaté zemi. Románský kostel, či spíše kostelík, který získali templáři dnes nedoložitelným způsobem, byl jednoduchou rotundou vystavěnou někdy ke konci 11. století. Archeologický výzkum prováděný v letech 1955-57 zachytil pod podlahou později vystavěného kostela sv. Anny část severního a jižního oblouku rotundy, která dovoluje určit její původní vnitřní rozměry, tedy o délce 8,90 a šířce 6,74 m. Tloušťka zdiva činila od 2,85 m do 3 m což nasvědčuje, že při pozdější přestavbě a dostavbě mohla být na ní vztyčena dosti vysoká stylová kupole, aniž by to ohrozilo statiku původní stavby. Ve druhé polovině 12. století v souladu s postupným nabýváním dalších nemovitostí a zakládáním několika komend, zřejmě se rozšiřoval pražský dvorec, který byl povýšen na preceptorát. Rotunda již nestačila a tak templáři přistoupili k výstavbě dostatečně prostorné svatyně. Neobvyklý půdorys, který odhalil archeologický průzkum 20), dovoluje učinit závěr, že nový kostel byl podřízen zvláštnostem architektury, jakou se vyznačují ty nejdůležitější stavby tohoto řádu v Evropě. Je to především motiv centrály spočívající ve sbíhavosti stěn v půdorysu stavby navozující perspektivou jeruzalémskou "Anastasi", zdvíhající se nad Kristovým hrobem. Ob-dobu lze nalézt u zbořeného Templu v Paříži, Laonu v Métách a i Templu v Londýně 21). Templářští stavitelé postupovali tak, že apsidu rotundy odbourali a k ní přistavěli loď ze šikmo se sbíhajících dlouhých zdí. Loď byla zakončena zaoblenou apsidou podkovovitého půdorysu. Zde byly nalezeny i zbytky původního základu templářského oltáře, nad kterým byl umístěn gotický oltář do kněžiště následného kostela sv. Anny, postaveného řádem dominikánek. Templářský kostel touto přístavbou dosáhl délky 20,45 m (vnitřní 18,10 m). Nástavba na rotundu je již spekulativní, nicméně asi jediný možný způsob řešení, aby byla zachována vyváženost stavby a splněny zvyklosti řádové architektury, spočívající v umístění kupole připomínající chrám nad Svatým hrobem v Jerusalémě. Nedoloženým osazením templářů je druhá pražská lokace a to mezi kostelem sv. Jakuba a Celetnou ulicí, konkrétně pod dnešním domem čp. 589. Templářům se to místo přisuzuje pouze dle názvu "V Templu" - označení mnohem pozdějšího. Ve sklepích tohoto domu bývají uváděny zbytky románského zdiva, nicméně moderní archeologický průzkum zde neproběhl. Odkud přišli templáři k nám, či spíše, kde přijal na sebe kříž některý český pán nebo rytíř se nenalezli žádné věrohodné záznamy. Nejeví se reálným, že by se tak stalo přímo ze Svaté země, která v té době byla poznamenána aktivitou římskoněmeckého císaře Fridricha II. Ten již byl v té době po návratu z míst zmítaných nejen boji se Seldžuky a Ajúbovci, ale i s křesťanskými vládci křižáckých zemí. Sám císař byl v klatbě, které byl zbaven až roku 1230. Byl sice ověnčen aureolou osvoboditele Jerusaléma, i když toho nedosáhl bojem, ale obratnou diplomacií, ale nenáviděn francouzskými králi a palestinskými barony. V jeho vojsku se angažoval Řád německých rytířů, jehož velmistrem byl landkrabě Konrád Durynský, který vyslal jako prvního zemského komtura do Čech řádového rytíře Rudegara. Jedině němečtí rytíři totiž tolerovali papežskou klatbu nad Fridrichem. Templáři ti táhli s francouzským králem, kterého v té době byli oporou ve snahách o upevnění královské moci a centralizace ve Francii. Ostatně velmistr Pierre de Montaigu (1219-1232), stejně tak jako jeho předchůdce a následovník patřili k palestinským baronům. Roku 1232 byl Václav I. teprve dva roky vladařem. Jeho království zaujímalo především Čechy s mohutným výběžkem k severu Horní a Dolní Lužice. Druhá poddaná historická zem Morava, ochuzená o svou jižní část, byla v držení bratra Přemysla, se kterým byl ve stálých sporech. Slezsko s Vratislaví bylo pod vládou Piastovců. Říše byla zmítána sporem císařství s papežstvím. V neustálém přelévání a opět odpadání od jedné strany ke druhé, zpřísahání, vzápětí zrazení, provázelo vládu císaře Fridricha II. Václav sešvagřený, či jinak zpřízněný takřka se všemi sousedními knížaty, si vedl obezřetně a snad byl jediný, který se vyhnul klatbám papeže Řehoře IX. Nepočítáme li Druhé pokračování Kosmovy kroniky, tak podle Libora Jana je prvním písemným potvrzením existence templářů u nás zpráva v listu templářského rytíře Ponce ď Albon z r.1241 Ludvíkovi IX. o vpádu Mongolů do Polska a Slez-ska . Je tam zmíněn nepojmenovaný mistr pro Čechy, Uhry, Polsko, Německo a Moravu. Hlavní centrum Slezska Vratislav padla do rukou těchto nájezdníků. České vojsko se připojilo k Vratislavskému knížeti Jindřichovi II. Pobožnému. Následné bitvy u Lehnice se aktivně účastnili templáři zmiňovaní v listu francouzského komtura.