Tvoje cesta: další den

Mnich kráčel lesní pěšinou a tiše naslouchal zpěvu ptáků a dalších zvuků znějících z lesa od různých zvířat. V myšlenkách měl stále jeho rozhovor s tím vrahem, který mu uštědřil obrovskou ránu do srdce a připravil pro něj těžkou zkoušku. "Bůh nás podrobuje těžkými zkouškami" pomyslel si a dál našlapoval po měkké popadaným jehličím dlážděné lesní stezce široké sotva pro dva koně jedoucí vedle sebe. Čím víc se vzdaloval od kraje lesa, tím více lesní porost houstl. Tam, kde dříve bylo možné z lesní cesty sejít do hlubin stromového porostu, se nyní nedalo přes propletené houští a bodavé lesní keře ani projít. Byl rád, že vyšel za úsvitu a nestráví v lese více času, než je nutné. Když se nebude zdržovat, projde lesem během druhého dne, a ocitne se na přímě stezce vedoucí do města, které hostí velký koncil pořádaný jeho nejvyšším představitelem Urbanem druhým. Po hodinách chůze začal jeho žaludek protestovat hlasitým voláním o několik soust. Nedaleko, podle zvuků, které nyní slyšel, musí téct říčka. Tam se osvěží a nají. Ideální čas na svačinu. Sešel z cesty za zvukem říčky a prodíral se houštím, které se mu zasekávalo do jeho šedého hábitu. Jeden šlahoun od ostružiníku, který vyrostl více, než ostatní, ho škrábl přes tvář. Mnich chtěl zaklít, ale v posledním okamžiku se ovládl. Otřel si rukávem stékající krev z ranky na tváři a opatrně našlapoval dál.

Houština se rozplynula stejně rychle, jako se objevila. Po pár krocích od cesty byl les opět řídký a krásně průchozí. Mnich ucítil vůni čerstvých hříbků a lesní vlhko. Potůček tekl na dohled jeho zraku. Rozeběhl se po měkkém mechu a vůbec mu nevadilo, jak obtížně se mu běží. S každým krokem šel běh hůř a hůř a on si uvědomil, že se začal bořit do bláta pokryté zeleným mechem. Jednou nohou byl už po kolena zabořený a nevěděl, kterým směrem se má pokusit udělat další krok. Když ze všech sil vytáhl zaklíněnou nohu z vlhké země, pokusil se dosáhnout na větev u stromu. Musí to nějak přelézt po větvích. Jeho hábit byl nasátý vodou a těžkl. I přesto se vysílený mnich dostal na strom a zůstal sedět na větvi opřený zády o kmen stromu. S úlevou zavřel oči a naslouchal tichu lesa.

"Anděle Boží, strážce můj,
rač vždycky být ochránce můj:
mě vždycky veď a napravuj,
ke všemu dobrému mě vzbuzuj.
Ctnostem svatým mě vyučuj,
ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj.
Tělo, svět, ďábla přemáhám,
na tvá vnuknutí pozor dávám.
A tak s tebou ve spojení
ať vytrvám do skonání,
po smrti pak v nebi věčně
chválím Boha ustavičně.
Amen."

Kněz odříkal v mysli modlitbu a když řekl závěrečné slovo, otevřel oči a rukou provedl znamení kříže. Nahmatal opatrně, aby nespadl do mokré pasti pod ním svoji tornu, kterou měl kolem pasu a nahmatal kus plátna, v kterém měl zabalený chléb a sýr. Podíval se směrem k nebi. "Proč mě tak zkoušíš, pane?" řekl hlasitěji, než sám chtěl, a vztekle odhodil promočený rozdrolený chléb plný bláta. Jedinou nadějí byl jeho sýr, který mohl umýt ve vodě potoka. Opatrně jej vložil zpět do vaku a začal přemýšlet, jak se těch pár metrů k potoku dostane. Přehoupne se přes jednu větev na druhou z jiného stromu a bude tam! Skvělý nápad. "Díky Bože, za cestu" pro změnu poděkoval, že našel snadnou cestu až k břehu potůčku klikatícího se do stovek zatáček. Postavil se a opatrně udělal pár malých krůčků po široké větvi, která mu sloužila jako místo odpočinku a natáhl se rukama po větvi trčící z druhého stromu. Pevně se větve chytil a udělal rychlý krok. Mokrá blátem potřísněná bota však na ztrouchnivělém dřevě podklouzla a mnich se zřítil z výšky na zem. Rozmočený terén bažiny ztlumil pád těla natolik, že se mu nic vážného nemohlo stát. Mnichova hlava však narazila na v mechu zakrytou starou větev. Poslední, co mnich cítil, byla ohromná rána na zátylku a vlhko, které pohlcuje jeho tělo propadající se do temnoty mokřad. Náhle vše utichlo a nastala tma...

Sedlák svíral v rukou pevně dýku, kterou ztratila u něj lučištnice a běžel, co mu síly stačily s velkým vakem na zádech do hradu. V myšlenkách měl jen jednu věc- přijmout nabídku jeho zachránců a stát se bojovníkem. Snad tam ti dva ještě někde budou, pomyslel si když si z čela utíral pot. Když byl před hradní bránou, zvolnil krok. Nikdy před tím zde ještě nebyl. Celý život znal jen vesnici, les a pole. Majestátnost hradních věží a hradeb ho uchvátila. Sledoval ty na sebe naskládané kameny tvořící nedobytnou pevnost, jako by to byl div světa. Při průchodu hradní branou si povšiml, že na nádvoří dva lidé rozdělávají dřevěné pódium s šibenicí. "Tak už to má František za sebou" řekl s úlevou ale i s jistým tónem smutku v hlase a na chvíli se zastavil, aby nabral dech. Nohy ho bolely po náročném výšlapu do výšin hradního opevnění, ale při pohledu přes hradby viděl svou vesnici tak, jak nikdy před tím. "Nemá to zdaleka za sebou, příteli. Podívej se do vězení, dostal milost. Vítej" Ozval se známý hlas rytíře Jaroslava a jeho pevný stisk v okamžiku začal drtit sedlákovu ruku. "Tak přece se k nám přidáš, nebo si se přišel podívat jen na popravu? To už je pozdě. Byla ráno za úsvitu" Dopověděl ještě Jaroslav a zazubil se na sedláka. "Au, drtíš mi ruku" Zamumlal sedlák a když se vymanil ze sevření okamžitě si začal bolavou ruku masírovat. "Donesl jsem vám tohle" řekl a z pochvy připevněné k opasku vytáhl dýku patřící Renatě.

"A já doufal, že se k nám přidáš, škoda. ale díky za tu dýku" sebral mu ji z ruky a opatrně si ji zasunul za svůj pásek. "Měj se, musím jít. Máme povinnosti" Dodal směrem k sedlákovi a kráčel směrem kde, stálo několik dalších ozbrojenců a začal s nimi mluvit.

Sedlák se na skupinku chvíli díval a pak přišel blíž. Přemýšlel, bál se, hledal odvahu, ale pak to ze sebe vyhrkl tak rychle, že to ani sám nečekal:

"Stejně můj život závisí jenom na Boží vůli. Žití bez nebožky ženy, a teď už i bez možnosti být s Frantovou ženou, navíc bez úrody na zimu není životem, ale živořením. Oč je tedy lepší pobývat tu na matičce Zemi než žít na věčnosti s Pánem?! Chci se k vám přidat!" vyloženě zakřičel, až se skupinka zarazila a utichla. Sklopil hlavu a opět v bázlivosti, která ho provázela celým životem dodal: "Platí ještě tvá nabídka Jaroslave?"

Skupina ozbrojenců se při pohledu na sedláka se klopenou hlavou hlasitě rozesmála, ale Jaroslav zvedl ruku na znamení toho, aby se sjednal klid. "Toužíš-li se bít za pravdu Boží a za našeho vládce, toužíš-li stát po mém boku v davu nepřátel a nebojíš se smrti, rád tě přijmu" Vyšel směrem k sedlákovi, chytl ho kolem ramen a objal ho. Tlupa ozbrojenců se začala smát a bavila se v dalším družném rozhovoru. Jaroslav vzal sedláka s sebou do útrob hradu, aby tu novinu řekl Renatě.

Renatu našli v jídelním sále, jak živě diskutuje s panovníkem. Jaroslav tiše zachroptěl, aby si jich oba všimli a král se podíval Renatě přes rameno, aby viděl, kdo je vyrušuje. Sedlák byl z krásného vladařova obleku celý nesvůj a připadal si ve svých potrhaných šatech značně nepatřičně. Opat sklopil hlavu a něco zamumlal. "Co jsi to říkal?" řekl král a jeho hlas se rozezněl mezi kamennými zdmi. Jaroslav loktem píchl do sedláka tak, až poskočil v před a vyjekl. Lučištnice se rozesmála a svůj nakažlivý smích přenesla i na krále a Jaroslava. "Omluvte mě veličenstvo, jen jsem říkal že vás zdravím" vyhrkl rychle sedlák a uklonil se.

Král se dosmál a utřel si zavlhlé oči od smíchu. Přišel ke klečícímu sedlákovi a rukou ho přiměl vstát. "Dívej se na mě, jako na sobě rovného. Přítel mých přátel je i můj přítel" pronesl laskavě král a podal sedlákovi ruku. Ten ji uchopil a potřásl jí. "Jaroslave, koho jsi to k nám přivedl? Ten člověk neví, že vladaři se ruka netřese, ale líbá?" řekl naoko naštvaně král a cukali mu koutky. Sedlák to však neviděl neboť jeho hlava byla opět sklopená. "No nechme už té komedie, vidím, že jsi bázlivý muž" řekl král a poplácal sedláka po ramenou, aby se na něj díval. "Kdo jsi?"

Sedlák se ještě jednou poklonil a spustil: "Drahý pane, jsem Jiří. Do včerejšího dne jsem byl sedlák žijící ve vesnici pod hradem. Okolnosti mě však donutili opustit svůj domov a přijmout nabídku tady šlechetného Jaroslava a krásné Renaty" ukázal na lučištnici a ta se začervenala.

"Přinesl jsem dýku, kterou jsi zapomněla v mé posteli" Řekl s pohledem upřeným na lučištnici.

Král se rozesmál. "Vy dva jste.." nestačil doříct a do věty mu vstoupila Renata: "Nejsme, já v jeho přikrývkách přenocovala, zatímco on a Jarda se váleli po stole" zazubila se na oba dva a vzala si se stolu kus chleba, aby zajedla ostrou klobásu, kterou jedla.

"Pane, tento muž, který přišel o svého blízkého rukou toho zločince, kterému jsi udělil milost, je od nynějška člen naší party a proto tě prosím, aby jsi s ním zacházel, jako s námi dvěma." Řekl Jaroslav

Sedlákovi při těch slovech o milosti projela tělem zima. Všimli si toho všichni. Král se na něj podíval a řekl: "Milost jsem mu neudělil já, nýbrž Bůh. Přežil zázrakem vlastní popravu. Nemohl jsem jinak. Teď mě omluvte, čekají mě povinnosti" dodal, uklonil se teatrálně na své hosty dívajíc se na Renatě do očí a odešel.

"Pojďte se najíst, odpoledne vyrážíme na dalekou cestu" navrhla mužům Renata a na talíř si naložila velký kus pečeného masa.

"Tomuto rozkazu se rád podvolím" zazubil se Jaroslav a i se sedlákem se pustily do jídla.

Po hodinách rozmlouvaní se Jirka, teď už bývalý sedlák, rozhodl, že se bude snažit naučit co nejvíc od Jardy i Renaty. Uvědomoval si vážnost situace a věděl, že pokud chce žít ještě několik let, musí umět zacházet s mečem. Renata mu slíbila, že ho naučí s lukem, aby mohl zastávat v boji bezpečnější pozice, než bude plně připraven k boji muže proti muži.

Do místnosti vstoupil sluha a oznámil, že jsou očekáváni u krále. Počkal, až všichni vstanou a rukou jim ukázal, aby ho následovali. Když došli do dřevem obložené místnosti sloužící králi jako pracovna, na zemi klečel před králem vězeň.

V Jirkovi by se krve nedořezal. Renata se s Jardou na sebe podívali a chytli Jirku v poslední chvíli za košili, aby se nerozeběhl k vězni a neudělal nějakou nepředloženost, jako toho rána před jeho domem.

"Bůh tomuto muži udělil milost. Já však jeho činem pohrdám a myslím si, že se Bůh zmýlil." Tato slova rezonovala místností a každý, kdo ji zaslechl, se zamýšlel nad jejím významem.

František plný modřin a zranění viděl v těch slovech naději, že bude rychle popraven. Jiří doufal v to, že bude potrestán vrah jeho přítele. Renata se zhrozila, když si uvědomila, že toho člověka před krále přivedla ona a Jaroslav se těšil na další kolo, které snad kat už vyhraje.

"Avšak, nemám odvahu se protivit Boží vůli" dodal

František cítil úlevu i strach z toho, co přijde.

"Jak mám s tímto mužem naložit?" Podal král otázku třem stojícím před zločincem.

"Dovolte mi prosím, říci pár slov, než padne verdikt" vydal ze sebe těžce František a čekal na reakci.

"Nejsem si jistý, že zrovna ty máš oč žádat" zakřičel na něj Jiří.

"Klid přátelé" Udělal si pořádek v místnosti král.

Nastalo několikavteřinové ticho. Slyšet šel jen tlumený ruch hradní posádky z venku a těžký dech Františka.

"Každý máte právo říct, co máte na srdci.." Dodal král, sedl si na trůn, napil se ze sklenice vína a pozoroval skupinku před sebou. Těžce dýchajícího zločince třepajícího se v kleče na podlaze a Jaroslava, lučištnici a Jiřího, jak pozorují králův výraz.

Do nosu se mu vkrádala vůně levandulí a dalších bylin, které neznal. Otevřel oči a rozmazaným pohledem spatřil siluetu pohybující se nedaleko. Opět zavřel oči a nasál tu vůni. Ucítil palčivou bolest na hlavě. Párkrát zamžoural očima, aby se mu zaostřil zrak. Cizí neznámá žena oděná ve venkovském šatu stála nad ohněm a v kotlíku něco míchala. Byla krásná. Štíhlá a vnadná. Přesně taková, jakou si představuje každý muž. Když spatřila, že je vzhůru, jemně se na něj usmála. Poslala mu vzdušný polibek a zamávala mu. Nechápal kde je. Na šňůře venku viděl viset své šaty. Jeho šedý hábit se lekl čistotou. Uvědomil si, že je nahý. Mnich se probral z bezvědomí, které utrpěl při pádu ze stromu do bažiny . Špinavý a na pokraji smrti. Probudil se čistý, nahý a s v příbytku krásné ženy.

Jak se zachová dál?