Význam mnišství pro civilizaci

Krom významu ve věcech náboženských je nepominutelný vliv mnišství a klášterů na rozvoj západní civilizace v oblastech vědy, poznání a hospodářství. Mniši svým opisováním antických děl a tvorbou rozsáhlých knihoven přenesli antickou vzdělanost přes temné časy úpadku v 6. a 7. století. Drtivou většinu antických děl, které dnes známe, známe z jejich opisů, protože originály se nedochovaly.

Nepominutelný je význam klášterních škol, jen někde doplňovaných dalšími školami církve (viz např. katedrální školy v říši Karla Velikého), které byly předchůdkyněmi univerzit, byť někde byly určeny jen pro vzdělávání mnichů. Mniši byli myslitelé a filosofové své doby a zajistili kontinuitu myšlení a civilizace od antiky po novověk.

Kláštery byly ve středověku důležitými hospodářskými jednotkami, které představovaly hlavní sílu vytvářející a šířící technologický pokrok v zemědělství a ve výrobě. Mimořádný byl jejich přínos především v zemědělství, vinařství, hodinářství, využití vodní energie, odvodňovacích pracích, metalurgii a uspořádání manufakturní výroby. Guizot mluví o benediktinech jako o agrotechnicích středověké Evropy, Collins označuje cisterciácké kláštery za ekonomicky nejefektivnější jednotky středověké Evropy a možná i celého světa.

Další klíčovou roli hrálo mnišství v oblasti charity a lékařství. Ve středověku i raném novověku vytvářely kláštery fungující síť nemocnic, hospiců (ve středověkém významu tohoto slova - tedy domů pro poutníky), sirotčinců a lékáren západního světa, mezi 5. a 10. stoletím zároveň hrály klíčovou roli ve výuce lékařů, o tomto období se mluví jako o klasickém období klášterní medicíny.

Bývá častou chybou považovat všechny mužské řeholní komunity za mnišské. Z hlediska životní praxe i církevního práva jsou za mnišské považovány pouze řády, odvozené od benediktinské tradice a jejich ženské odnože (přímo benediktini, cisterciáci, trapisté, volněji pak kartuziáni a kamaldulové). Za společenství mnišská jsou považovány také komunity pravoslavného mnišství. V pravoslavném mnišství však neexistuje dělení do řádů, každý klášter má naprostou autonomii a svá vlastní pravidla. Se západokřesťanským mnišstvím jsou příbuzné díky svatému Benediktovi, který ve své Řeholi vytvořil syntézu mnišství, čerpající ze starších autorů západního i východního křesťanství a dotvořil ji vlastní invencí.

Zasvěcený život v západním křesťanství se staletým vývojem rozdělil do samostatných větví: žebravých řádů (františkánské hnutí, dominikáni, karmelitáni, augustiniáni), řádů řeholních kanovníků (premonstráti, křížovníci s červenou hvězdou, Němečtí rytíři, Maltézští rytíři), řeholních kleriků (jezuité, piaristé). Od 18. století pak vznikaly úzce specializované řeholní kongregace (redemptoristé, salesiáni, ...). Žádné z těchto společenství nelze považovat za mnišský řád. Je tedy chybou označovat členy těchto společenství jako mnichy.