Vzpomínky na život 1

Vzpomínky na život

Vím, drahý čtenáři, že rozpravy o životě těsně před smrtí, asi nebudou moc veselé. Budou spíš nudné, pravděpodobně smutné. Ale nemám jinou možnost, jak zaznamenat otisk svého života na tomto světě, než použít ořezaný husí brk, inkoust a list pergamenu, který jsem si vyprosil od kněze za poslední mé mince. Ano. Zlaťáčky, stříbrňáky a další lesklé penízky, které se neustále točí a kutálejí. Bez nich, se nedá žít. A já. Já už nebudu potřebovat nic. Slyším z poza mříží umístěných v díře vysoko nad mou hlavou, jak na nedalekém nádvoří dělníci pod vedením purkrabího staví pódium pro poslední dějství divadelního představení jménem život. A já. Já budu mít sólo…

Těžce polykám, když si uvědomím, co mě brzy čeká. Těžce polykám a zároveň se směju té absurdní frašce, kterou mi Bůh dal do vínku.

Všechno vlastně kdysi taky začalo na představení pro prostý lid na nádvoří tohoto hradu. Tenkrát byl ale hlavním hercem pro mě bezejmenný lupič, který měl pod mečem kata přijít o hlavu. Byl jsem tenkrát ještě malý chlapec. A nechápal jsem, jak lidé mohou dobrovolně přihlížet těm hrůzám, kterými končily všechny tyto výstupy vrahů, lupičů, podvodníků a jiných zločinců, pod skvělým vedením režiséra jménem Smrt.

Dnes však, s jistým sebestředným, pohrdavým a zálibným úsměvem v mé zbídačelé tváři, musím uznat, že ve smrti musí být i něco krásného. Vím, že je to zvrácené, ale třeba to jednou pochopíte, až dočtete tyto řádky.

Ano, přál bych si žít, ale v mém současném stavu považuji smrt za vysvobození. I když bude, jak předpokládám, krutá, dlouhá a bolestivá. Ostatně za své skutky si nezasloužím nic jiného. Máchnutí mečem, svist chladné ocele která mi přetne míchu někde uprostřed krku tak, abych nic necítil ještě dříve, než se má padající hlava dotkne prachu a špíny obklopeném po nádvoří, by bylo za mé skutky příliš snadné. Ne. Ne. Já si život vychutnám plnými doušky až do konce. Mučení, řezání, čtvrcení, vytahování vnitřností. Lámání kostí a kloubů. Milostivé mdloby a oživování studenou vodou. Užít si každičký nerv v mém těle, který bude jistě bolet. Ukrutně bolet. Ale zasloužím si to.

Čtvrcení zaživa. Hrůza, která mě čeká a hrůza, která před léty v mých očích způsobila, že teď sedím v nejčernější kobce krásného hradu. Zbitý, hladový, krvavý a pln bolesti, která mi připomíná, že život ve mně stále ještě je.

Bohužel.

Vraťme se ale na začátek, můj důvěrníku. Do dob, kdy zločinec, který ti píše tyto řádky pevně svírajíc husí brk mezi svými polámanými prsty, byl ještě hoch sotva odrostlý matčině prsu. Nebo spíš matčiným prsům.

Má matka, totiž, jak si pamatuji, měla krásná prsa a já si z nich rád brával tu blahodárnou teplou tekutinu i v době, kdy jsem měl už všechny zuby. Dokud měla mléko, chodil jsem pít. Taková byla doba.

Obydlí, kde jsem vyrůstal, bylo na okraji vesnice těsně sousedící s hradem. Možná by bylo přesnější říct, že bylo až za okrajem vesnice. Byl jsem, a stále jsem parchant, který se narodil katovi. Jsem katův syn. Musel jsem se se svou rodinou stranit ostatním. Každý se bál našeho stavení a do hradu nebo do vsi se smělo jen za určitých podmínek. Ano, v našem kraji bylo plno lotrů, takže práce i peněz bylo dost. Ale nikdo se nechtěl kamarádit s katem, katovou manželkou nebo katovým děckem. Byly jsme osamoceni uprostřed krásného a živého kraje. Rej sedláků mířících na pole za vesnicí i kupců, kejklířů a potulných rytířů jdoucích na hrad nabídnout své zboží, služby a umění, nebo tuláků jen bloudících krajem, byl vždycky velký. Pamatuji si na nepřeberné množství podivných tváří. Přesto jsem byl pořád sám. A mí rodiče, i když to nedávali najevo, také.

Inu katovská rodina. Rodina, která nemá právo na normální život.

Léto tenkrát bylo už blízko svého konce. Slunce pálilo a kraj se radoval z vysoké úrody. A lid se radoval z dopadení hledaného loupeživého rytíře, který přepadával na lesních cestách kupce, okrádal je a mnohokrát vraždil. Pravdou je, že kdyby se mu nepostavily do ruky s mečem, kopím či dýkou, pravděpodobně by přišli jen o váčky s mincemi a možná nějaké zboží. Tvrdil tenkrát, že vraždit nechtěl.

Byla sobota a my jsme mohli jít díky blížící se popravě mezi všechen lid do hradu zcela beztrestně. Otec, který se smiřoval s odloučením od běžných lidí čím dál hůř, každý večer usnul pod stolem zesláblý silnou medovinou, kterou matka vždycky dokázala sehnat v množství, které by záviděl i královský sklep. V malém dřevěném domě o dvou místnostech to pro mě, jako pro malého kluka nebylo snadné. Každý večer sledovat opilého otce, jak se sápe na mou matku, která se odevzdá zcela bez jakékoliv lásky. Jen pro to, aby byl klid a já mohl klidně spát. Stejně to nešlo. Otcovi opilecké noci byly plné hlasitého chrápání. To je možná důvod, proč jsme neměli nikdy doma jedinou myš. Je ale pravda, že matka se o domácnost starala velmi dobře. Dbala na čistotu. Není se čemu divit. Jako dívka z chudé rodiny si bídu a špínu užila mladá dost.

Ale zpátky k tomu osudnému dni. Otec si ráno přebrousil svůj velký obouruční meč. Teda pokoušel se, ale byl stále opilý. Cestou do hradu několikrát málem upadl a jeho promluvy k nám nedávaly smysl. Nešlo jim rozumět. Na cestě, kde bychom už mohli potkat nějaké vesničany, si otec nasadil červenou kápi značící, že je vykonavatel rozsudku, který pan purkrabí před dvěma dny vynesl nad loupeživým Otou.

Vysoký a obtloustlý muž, jenž žil na nedaleké tvrzi, se však dnes nehonosil kroužkovou zbrojí a třpytivými prsteny. Byl ve špinavých spodkách a roztrhané košili.

Vlastně podobně, jako já dnes. Ale já nejsem dnes důležitý. Důležitý jsem já tenkrát.

Když jsme prošli hradní branou, otec zamumlal něco o tom, že se večer uvidíme, nechal nás s matkou pod klenbou hradní brány, kde byl dobrý výhled na popraviště a šel se postavit ke špalku. A čekat. Meč zapíchl ostřím do země a snažil se držet balanc. Včera toho vypil až moc.
Dav na nádvoří postupně houstl. Když se nádvoří zaplnilo lidmi, z mohutných dubových vrat okovaných černými železnými pláty, vyšel v doprovodu ozbrojenců purkrabí. Jeden z ozbrojenců, vedl v okovech muže, který věděl, že další ranní slunce už nikdy neuvidí. Ozbrojenci se rozestoupily do řady pár kroků za mým lehce se pohupujícím otcem. Ozbrojenec přivedl odsouzence před otce a kopím ho bouchl přes nohy, aby si poklekl.

V davu se někdo zasmál. Někdo zabučel a na odsouzence začalo létat množství hnijících potravin. Zkažená jablka, šlichtu co ani prasata nechtěli jíst a drobné kameny. Odsouzenec zasviněný hnijícím ovocem se rozplakal. Dav se zasmál ještě víc. Má matka popravy nesnášela. Nechtěla ani, abych je viděl já. "Smrt. Obzvlášť násilná, není pro děti" říkávala vždycky, když se s opilým otcem hádala večer před popravou. Otec trval vždy na tom, abychom byly vidět a užili si jeho slávu. Já jsem to tak tenkrát nebral. Byl jsem rád, že mohu vidět víc, než jen náš dvorek a čtyři stěny domku, kde jsem se narodil.

Před dav předstoupil purkrabí. Gestem ruky si vynutil klid a dav jej poslechl. Bylo to mrazivě zvláštní. Do teď nešlo přes šum davu, pokřiky nadávek vůči trestanci, slyšet vlastního slova. Najednou je absolutní klid. Je slyšet jen sténání zločincovo. Z čela mu teče těsně nad okem pramínek temně rudé krve. Ránu mu způsobil kamenem hoch, který nebyl o mnoho starší než já. Když ho zasáhl, hlasitě se zasmál a jeho matka ho pochvalně pohladila po vlasech. Purkrabí spustil monolog a vysvětlil lidem, proč přijde muž o hlavu. Nutno podotknout, že na rozdíl ode mě, má rytíř Ota štěstí. Jeho rytířství mu umožňuje rychlou smrt stětím. Žádné mučení.

Škoda, že se mi za můj život nepodařilo žádné rytířské ostruhy získat. Možná bych se tak netřásl…

Purkrabí vyslovil ze svých úst poslední pár slov. V davu to zajásalo. Lidé se těšili na další smrt. Rytíř Ota se třásl a pod jeho nohama se objevila louže žluté tekutiny. Strach. Tváří v tvář smrti se i rytíř, který léta válčil v bitvách pod vlajkou našeho krále, může bát. Sám vím, že když si uvědomíte, jak málo vám zbývá času, je nemožné zůstat klidný. Srdce buší jak šílené. Ledový pot teče proudem. Smrt není snadná….

Dva ozbrojenci odsouzence přemístili před otce a zařadili se do řady k ostatním. Dodnes slyším ta slova purkrabího. Slova, jež změnila díky otcově alkoholismu celý můj život. A život mé matky bohužel taky.

"Kate, konej vůli soudu" hřmotným hlasem zaznělo nádvořím.

Ota se třásl a otec do svých rukou pevně uchopil těžký obouruční meč. Napřáhl se. Meč letí vzduchem. Ota sebou strachem trhl. Za normálních okolností by to otce nerozhodilo a zvládl by trajektorii meče upravit tak, aby Otovi upadla hlava a jeho tělo bezvládně spadlo na zem. Bohužel. Chlast způsobil něco jiného.

Meč se zasekl do Otova ramene a s jeho děsivým výkřikem mu oddělil paži od těla.

Ota se vyvrátil na bok a hlasitě se hystericky smál. Věděl, co bude následovat.

Dav začal pískat a vtrhl na popravčí místo.

To, co následovalo, se mi nikdy nevymaže z paměti. A dá-li Bůh, a dá mi ještě chvíli času, dozvíš se to i ty, drahý čtenáři…