Vzpomínky na život 4

Dny, týdny i měsíce běžely díky krutosti mých věznitelů pomalu. Jak jsem zjistil z jejich občasné konverzace, byly to otec se synem, kteří v kraji přepadávali pocestné. Občas, když se vrátili z výpravy, měli svůj oděv od krve. Nepochyboval jsem, že okradené často i mordovali. Spravedlnost je vždycky několik kroků za zločinem. Sotva se podařilo dopadnout a odsoudit loupeživého Otu, jeho místo rychle nahradil další zločinec. A určitě mí dva věznitelé nebyli jediní.

Musel jsem se starat o celý chod jejich domácnosti. Prát, vařit a uklízet. Když jsem něco neudělal podle jejich představ, schytal jsem pěkných pár ran bičem. Má záda plná jizev by můj příběh mohla snadno vyprávět za mě. Byl by to však příběh jen o utrpení. Já si však vzpomínám i na několik dobrých věcí, které jsem zažil.

Od smrti mých rodičů jsem nepoznal nic jiného, než zlo. To zlo se vepsalo do mé duše, která zčernala stejně snadno, jako vybílená místnost, když se komínem proženou saze. Občas zůstane nějaké bílé místo, ale to černé nedokážete smýt. A tak se můj život z bezstarostného mládí plného rodičovské lásky proměnil v každodenní drama a boj o přežití mezi neustálým vražděním, bitím a hladověním.

Mohl bych vlastně popsat svůj současný stav. Vše by bylo stejné, jen kulisy a herci se změní. Místo temné jeskyně ukryté za vodopádem, věčně nespokojeného vraha, který pro ránu nešel nikdy daleko a chladného těžkého řetězu, který mi bránil v útěku, mám teď temnou kobku hradní cely, strážného, který za mnou chodí jen proto, aby si vylil zlost z peněz prohraných v kostkách nebo vrhcábech. Jídlo nebudu ani popisovat. Dostal bych zase hlad.

Víš, příteli- dovol, abych tě nadále oslovoval přítelem- vždyť už se známe docela dobře. Prožíváš se mnou již mnoho času z mého života a znáš víc, než kdokoliv jiný. Chápu, že tě to možná od osoby čekající na popravu za své nepěkné skutky může urážet. Přesto tě vlídně prosím, dovol mi být prostřednictvím těchto řádků tvým přítelem. Nemusíš se vlastně bát. Pokud to čteš, jsem už na pravdě Boží. Vlastně v pekle. Bůh mě mezi sebe jistě nepřijme. Chápu to a nezlobím se na něj. V pekle je místa dost a já tam lépe zapadnu. Těším se, až tam potkám své nepřátele a znovu, tentokrát na věky věků spolu budeme bojovat.

Z nedalekého kostela zní dunivý zvuk zvonu. Blíží se ráno. Další den dlouhého čekání. Ospalý strážný jde na první denní obchůzku. Po hodinách klidu a ticha se opět rozezní nepříjemný zvuk kroků, který přinese mnoho bolesti a utrpení.

Stejné pocity jsem zažíval, když se mí věznitelé vraceli po dlouhých hodinách, kdy jsem se nemusel bát trestů a násilí, z výprav. Jakmile se jeskyní začal šířit jejich hlas a kroky, věděl jsem, že nastane opět několik nepěkných situací, které mě budou bolet nejen na těle, ale i na duši.

Tak to šlo mnoho měsíců a já se vlastně radoval, z každého jejich návratu. Kdyby je dopadli královští vyšetřovatelé, pravděpodobně bych v jeskyni umřel hlady. Přikovaný ke skále na krátkém řetězu, abych nikam nemohl a nedosáhl na žádný předmět, který by mě dokázal osvobodit.

Jednoho dne, když jsem opět bránil svou hlavu před údery kožených bot staršího z mužů svým řetězem a mé ruce odolávaly jeho hněvu bránící můj obličej, muži z kapsy u kalhot vypadl na zem klíč od mých pout. V tom hluku způsobeného jeho křičením si toho nikdo kromě mě nevšiml. V rámci obrany před jeho útoky jsem se na zemi překulil tak, abych na klíč dosáhl, a rychlým pohybem jsem ho vzal. Strčil jsem ho pod své oblečení co nejnápadněji a dál se snažil vyhýbat jeho ranám. Bohužel vteřina nesoustředěnosti a ruka chybějící na svém předešlém místě v obranné pozici způsobila, že má druhá ruka nedokázala vykrýt jeden z jeho kopů a já dostal ránu do hlavy. Blížící se tmavě hnědá kožená bota s kovovými přezkami se mi zaryla do obličeje. Zlomila nos a na několik hodin mě odsoudila k bolestivému bezvědomí.

Vzbudil jsem se oteklý. Oheň plál už jen na jedné z loučí. Mladý muž spal mezi hromadou kůží rozložených na zemi a starší se opíjel nakradeným vínem. Nenápadnými pohyby jsem vytáhl klíč ze skrýše a potichu jsem se snažil odemknout pouta. Jelikož se místností rozléhal každý sebemenší zvuk, musel jsem prudce a nahlas zakašlat. Přitom jsem otočil klíč a západka zámku v mém kašlání nešla poznat. Byl jsem bez pout. Ale přilákal jsem na sebe pozornost opilého otce spícího syna. Podíval se skrz kalné oči na mě. Odložil číši s vínem a vstal. Srdce se mi rozbušilo. Jeho krok mi připomínal otce. Vypil toho přespříliš.

"Už dlouho jsem nepoznal lůno ženy!", pronesl motajíc se ke mně.

"Ale spokojím se i s tebou. Konečně budeš užitečný.", zašeptal mi do ucha, když se ke mně sklonil a stáhl mou hlavu taháním za vlasy hluboko do záklonu.

Jednou rukou mi začal osahávat mé tělo a druhou mě držel za hlavu. Bál jsem se toho, co přijde. Nikdy jsem ještě nepoznal vůni ženy a teď bych měl poznat chtíč opilého vraha?

"Nikdy!", vydralo se z mých úst a rukou nenápadně uvolněnou z pout jsem mu z opasku sebral dýku a vrazil ji vší silou do jeho těla.

Mužovo sevření povolilo. Slabě sykl a svalil se na zem vedle mě. Z rány mířené z boku do srdce začala téct krev. Do mého těla se dostalo neskutečné množství energie. Rychle jsem vstal a utíkal, co mi jen nohy stačili. Dostal jsem se na svobodu!

Vzduch venku voněl a chutnal po měsících v zatuchlé jeskyni úplně jinak, než jak jsem si to pamatoval. Byla to opojná chvíle. Ale ještě jsem neměl vyhráno. Musel jsem se dostat co nejdál od místa, které na první pohled bylo krásné. Nádherný majestátní vodopád, tůň s osvěžující průzračně čistou vodou, v okolí krásný les. To vše však kazila pochmurná jeskyně plná zla ukrytá za závojem hřmotně padající vody z vysokých skalisek dolů do tůně.

Po chvíli bloudění jsem nalezl pěšinu a vydal se po ní. Les řídl a já v dálce zahlédl kostelní věž. Na mé tváři se po dlouhé době objevil úsměv. Tušení vlídného přijetí v chrámu Páně a snad i teplé jídlo mě uvedlo do nečekaného běhu. Z dálky jsem rozeznával další budovy nevelké vesnice a viděl shromážděný lid u vzrostlého stromu.

Přibližoval jsem se a nikdo z těch několika málo vesničanů mě nevnímal. U kostela stál tiše kněz oděný v černé sutaně s kápí na hlavě a mlčky se díval směrem k davu.

"Dobrý den pane", řekl jsem tiše a všiml jsem si jeho tekoucích slz.

"Zdravím tě, synu, kde se tady bereš, odkud pocházíš?" odpověděl, aniž by mi věnoval další pozornost a dál sledoval rej davu.

"Mou matku i otce zavraždily a já hledám úkryt. Už dlouho jsem nepoznal teplo světnice a rád bych trošku teplého jídla. Prosím", vyjádřil jsem nesměle své touhy a pozoroval dav házející po muži vedeného honosně oděným člověkem s velkým zlatým rychtářským řetězem.

"To není nic pro tebe, jdi. Támhle za rohem je boční vchod do kostela. Najdeš tam hned velkou místnost. Myslím, že polévka bude ještě teplá.", ukázal mi rukou kněz a postrčil mě na cestu.

Pár kroků od vchodu byl čerstvě vykopaný hrob z dřevěným křížem, na hlíně ležela krásná růže s velkým červeným květem. LUCIE bylo vyryto na kříži. Prošel jsem dveřmi do kostela. Na konci krátké chodby jsem našel kuchyni. V místnosti bylo příjemné teplo a já uviděl velký kotlík nad ohništěm. Polévka! Můj žaludek zajásal. Rychle jsem našel misku a lžíci a nabral jsem si vrchovatou porci teplé zeleninové polévky. Usedl jsem ke stolu a vychutnával si klid, pohodu a teplo v žaludku. Z okna zdobeného vitráží s obrazem anděla jsem sledoval venkovní scenérii s vesničany. Rychtář stál u stromu společně s osobou, kterou vlekl za svázané ruce na laně. Vesničani křičeli a vzduchem létaly kusy kamení dopadající na spoutance. Rychtář zvedl ruku a dav se jako zázrakem uklidnil. Skrz okno bylo všechno slyšet. Polívka byla sytá. Brzy jsem cítil, že jsem plný. Dokousával jsem zbytek chleba, kterým jsem zajídal polévku a pozoroval z okna dál.

"Tento muž spáchal obrovské hříchy!", mluvil rázně rychtář ke svým pozorovatelům a ukazoval na muže vedle něho.

"Zavraždil mnoho z našich sousedů a nespočet cizinců. Díky Bohu a velkému úsilí našeho kněze," otočil se směrem ke kostelu, kde pravděpodobně stál kněz, jehož jsem nemohl z okna vidět a uklonil se.

"Děkujeme!", zakřičela žena z davu.

"Díky našemu knězi teď můžeme vykonat spravedlnost! A ta je jasná!". Pronášel rychtář směrem k odsouzenci.

"Budeš za své viset!" řekl klidně.

Odsouzenec se ušklíbl. Stál klidně a nepřítomně pozoroval dav tleskající řeči rychtáře.

Rychtář postavil muže na špalek. Ruce mu rozvázal a kolem krku mu z lana udělal oprátku. Muž pro mě zcela neuvěřitelně spolupracoval. Druhý konec lana přehodil rychtář přes větev stromu, pod kterým stáli, a lano přivázal kolem mohutného kmenu.

"Ve jménu mě svěřené funkce a zákonů koruny české tě odsuzuji k trestu smrti." Řekl rychtář a kopl do špalku.

Muž spadl o několik desítek centimetrů níže a lano ho začalo škrtit. Chvíli s sebou zmítal. Když křečovité záškuby jeho noh ustaly, dav zatleskal a začal se rozcházet.

Dva vesničani pomohli sundat rychtářovi mrtvolu ze stromu a na nosítkách ji odnesli někam mimo můj výhled. Mé pozorování náhle vyrušil pohyb v kuchyni.

"Já ti říkal, že to není nic pro tebe!" řekl smutně kněz a posadil se ke stolu naproti mně. Pozoroval mě pečlivě a snažil se zamaskovat slzy v očích.

"Děkuji ti pane za jídlo. Mohu se ti nějak odvděčit?", řekl jsem doufaje v zázrak a alespoň pár dní jídla a přístřeší.