Vzpomínky na život 5

Kněz se na mě dlouze zadíval. Slzavé oči se leskly proti zjizvené tváři jako rubíny na královské koruně. Neříkal dlouho nic a tak jsem se už začal smiřovat s tím, že mé další dny budou opět ve znamení nebezpečí, zimy a hladu.

"Můžeš zůstat. Nedávno jsem přišel o hospodyni. Možná sis všiml toho čerstvého hrobu.", řekl smutně kněz.

"Ano, Lucie. Mrzí mě to. Vidím, že vás to bolí", řekl jsem a než jsem stačil cokoliv dodat, skočil mi kněz do řeči.

"Nemluvme o Lucii. Vidím, že jsi všímavý. Myslím, že bys mi mohl být dobrým pomocníkem i žákem. Budeš-li mi pomáhat s domácností a farou, budu tě učit všemu, co znám a budeš zde moci zůstat.", vzal mou dlaň do svých a pevně s ní zatřásl.

"Ten muž, jehož smrt jsi viděl, byl nebezpečný vrah. Vrah, který zabil Lucii."

"Dostal, co si zasloužil.", řekl jsem rázně.

"To se pleteš. Jeho smrt byla příliš rychlá. Vím, že mě Bůh potrestá, ale ten zmetek si zasloužil pomalou a bolestivou smrt.", odpověděl kněz a opět byl plný slz.

Dlouhá a krutá smrt čeká brzy mě. Možná se ptáš, příteli, jak je možné, že se dokáže někdo, kdo měl takové nehorázné štěstí, dostat až sem. Do smradlavého, vlhkého a studeného vězení. Odpověď je jednoduchá: osudu neutečeš. Já svůj osud přelstil tenkrát večer, když se mi podařilo přežít v hořícím domě mých rodičů. Ošálil jsem osud, když jsem spadl do pasti toho starce a málem jsem se napíchl na špičaté klacky, které měly zabít vše, co do jámy spadne. A věřím, že jsem utekl smrti i tenkrát v jeskyni. Pokud bych nezabil toho lotra, patrně bych byl dodnes svázán, bit a znásilňován. Možná by mě už dávno umučil se svým synem k smrti. Já však třikrát smrti unikl. A teď vím, že už jsem na cestě osudu vinoucí se rovně bez jakýchkoliv odboček, křižovatek či tajemných zákrut. Má následující cesta vede jedním směrem. Vstříc krutému, dlouhému a bolavému umírání. Nebýt mého učitele, nikdy bych nenapsal tyto řádky a ty by ses nedozvěděl, proč jsem musel zemřít. To on mě naučil číst i psát. Naučil mě latinsky a dokonce mě naučil počítat a léčit. Musel jsem ho hodně zklamat tím, co jsem udělal. Pomsta je špatná věc. Ale já nemohl jinak. Nedokázal jsem si pomoci. Teď, když nad svými činy přemýšlím, oddaný Bohu a smířený s koncem, si uvědomuji nesmyslnost svých činů. Přesto musím kacířsky přiznat, že bych tak učinil znova.

"Zasloužil si to každý z nich" říkám si nahlas pro sebe.

Můj hlas se odráží od stěn mé cely a s ozvěnou se vrací ještě dvakrát do mých uší. Zavírám oči a vychutnávám si poslední zbytky tišící se ozvěny.

"Ty si to taky zasloužíš!" směje se mi za mřížemi strážný.

Vůbec jsem ho neslyšel přicházet. Jsem asi příliš unavený a zesláblý.

"Tady bude ticho, a jestli ne, tak ti to ticho vtluču do hlavy!", řekne ke mně a výhružně si bouchá do ruky svou holí.

Ukloním se mlčky a čekám, co bude následovat.

Nic. Strážný odchází dál a já s úlevou mohu pokračovat dál ve vzpomínkách.

Kněz mi byl víc než jen učitel. Byl mi novým otcem a já se pomalu vzpamatovával ze zažitého šoku. Měsíce plynuly a já byl zase veselý hoch plný života.

Na jaře dalšího roku dostal kněz pozvání na svatbu do nějaké vesnice. Seděli jsme u oběda, když mi přečetl list, který mu toho ráno donesl posel.

"Vážený pane, dovolte mi, abych Vás pozval na svatbu a s ní spojenou slavnost mé dcery. Bude nám ctí, pokud se ujmete slavnostního obřadu a uznáte před Bohem druha a družku za manžele. O veškeré vydání se samozřejmě, postaráme. S úctou, věrný služebník Boží, atak dále a tak dále", dočítal kněz.

"Paráda, dobře se najíte, napijete a ještě vyděláte nějaký měďáky", řekl jsem s úsměvem a těšil jsem se, jak budu pár dní oproštěn od výuky a budu se poflakovat.

"Spíš zlaťáky, řekl bych. Kněz musí dostat zaplaceno i za svého společníka.", podíval se na mě s úsměvem a významně mrkl.

Rozzářil jsem se v široký úsměv a poděkoval za možnost konečně zažít něco veselého. Sám uznal, že po všem trápení si zasloužím rozptýlit. Těšil jsem se a týden před odjezdem jsem byl jako na trní. Kněz i dal volno od studia a smál se mé roztržitosti. Myslím, že i když na Lucii nikdy nezapomněl, dokázal její smrt už překonat.

V den odjezdu jsme osedlali dva koně, o které jsem se na faře staral společně se slepicemi a dalším domácím zvířectvem. Slunce už mělo po zimě sílu a příjemně hřálo do zad. Jely jsme lehkým klusem. Cestou mi kněz oznámil, že vesnice, do které jedeme, je nedaleko místa, kde jsem žil. Vrátily se mi všechny špatné vzpomínky a zbytek dlouhé cesty jsem téměř nepromluvil.

"Zastavíme na noc v hostinci. Myslím, že ti pár džbánů něčeho ostřejšího přijde vhod." Řekl kněz a ukázal rukou na siluetu budovy v dálce.

Nejvyšší čas. Závoj noci se pomalu, ale jistě snášel nad krajem a můj žaludek už pár hodin protestoval proti nedobrovolné hladovce.

"Chci se opít", řekl jsem knězi, jen co můj zadek bolavý z celodenního sezení v sedle koně dopadl na dřevěnou lavici u stolu, který nám tlustá šenkýřka rychle připravila. Měla narváno a my byli rádi, že nás nechala přespat alespoň ve stájích. Samozřejmě za náležitou odměnu v podobě několika stříbrných mincí.

"Vzala si příliš za kus slámy!", řekl jsem po pár locích nevrle a nechal se unášet opojnou silou medoviny.

Kněz neodpověděl. Poplácal mě po rameni a jen se usmál. Myslím, že tenkrát zastavil jen proto, aby mi dopřál se opít. S přibývajícími korbely jsem začal cítit, jak mi těžkne hlava. Natáhl jsem se přes stůl a ležel.

"Tady nemůžete spát!", zakřičela šenkýřka, když práskla dalším korbelem o náš stůl.

"Neboj, dopiju a půjdeme si lehnout.", řekl vlídně kněz a s rukou plnou mincí se ještě obrátil k šenkýřce: "Děkujeme za jídlo a pití".

"Nemyslete si, že těch pár stříbrných mincí mě obměkčí. Tady se spát nebude. Jak dopijete, odveďte si ho do stájí, nebo bude zle. A vy nechcete, abych byla zlá.", řekla ještě ke knězi a šla se věnovat dalším hostům.

Jak jsem tak ležel a poslouchal opilecké řeči, zaslechl jsem u vedlejšího stolu debatu 4 chlapů. V ruchu jsem toho neslyšel dost, ale to co jsem zaslechl, mě okamžitě probudilo.

"Oheň, katova kurva, dostala, co si zasloužila. Dal bych si ji ještě jednou". Každá věta končila hlasitým smíchem.

Krev ve mně začala vařit a já vstal. Bohužel jsem upadl zpět a nebyl schopen pohybu. Medovina mě přemohla. Snažil jsem se knězi všechno vysvětlit, ale můj jazyk odmítal poslušnost ještě víc, jak mé nohy. Kněz odložil svůj pohár. Chytil mě za rameno a odváděl mě do stájí. Bránil jsem se, ale byl to silný chlap. A tak mě dovlekl až na seno ke koním nepochopiv, proč tak divočím. Přičítal mou agresivitu alkoholu v mých žilách. Skutečnost byla prostší. Náhodou jsme narazili na čtyři muže, kteří zavraždili a znásilnili mou matku a zapálili náš dům v domnění, že oheň skryje všechny stopy zločinů, kterých se dopustili.

Nevěděli však, že existuje ještě jeden důkaz. Já.

To jsem se snažil hned další ráno i přes neskutečný bolehlav říct mému ochránci a učiteli v jedné osobě.

"Ti muži, co seděli večer vedle nás, zavraždili mou matku!" hřímal jsem v sedle koně.

"Bez důkazů nic nezmůžeš. Uvědom si, že tě za křivé obvinění může čekat šibenice." Odvětil vlídně kněz. Já se však nenechal.

"To není křivé obvinění!" řekl jsem asi hlasitěji, než by bylo vhodné.

Kněz zastavil koně a otočil se proti mně. Hluboce se mi zadíval do očí, a aniž by mi dovolil jakkoliv odporovat, spustil: "Tak jinak hochu. Pokud nemůžeš před soudem svá tvrzení dokázat, i když nepochybuji o tvé pravdě, skončíš na popravčím špalku. Je mi to líto, ale v tomto případě musíš přenechat věc Božím mlýnům. Možná jsou pomalejší jak soud světský, ale uvidíš, že se dočkáš a všichni budou potrestáni.".

Jeho slova mě provázela celou zbývající cestu na statek, kde se konala svatba. Myslím příteli, že to byl ten okamžik, kdy jsem sešel na scestí. Pamatuji si, jak se mi před očima každý večer honily myšlenky plné smrti. V myšlenkách jsem ty muže zabil nesčetněkrát. Trpěli jak zvířata a já se jen škodolibě usmíval. Začal jsem usínat s nadšením, jaký trest ode mě ve snech dostanou. Budil jsem se ráno rozladěný z pocitu, že to byl zase jen sen. Začal jsem plánovat. Vymýšlel jsem varianty a liboval si v nápadech. Hodně mi pomohla i knězova sbírka soudních spisů, kde jsem nalezl nejrůznější postupy mučení. Byl jsem zvrhlý. Dnes vím, že jsem se tak stal jedním z nich. Byl jsem, vlastně jsem stejná svině, jako ti čtyři muži. Uvědomoval jsem si, že nemůžu skončit dobře. Ale rozhodl jsem se obětovat svůj život za pomstu. Pomsta je však nástroj ďábla. Jak se mu jednou upíšeš příteli, nikdy už se jej nezbavíš. Budeš se mstít tak dlouho, dokud tě plameny pekelné nepohltí a neskončíš v nekonečném zatracení. Abych nezapomněl, než se do toho nekonečného zatracení dostaneš, prožiješ pár nepěkných dní se svým vyšetřovatelem, se svým strážným a nakonec i se svým katem. Proto prosím vyslyš mé přání a nikdy se nemsti. Nikdy nepůsob zlo i těm, co si to zaslouží a žij tak, abys na sebe mohl být hrdý. Protože není nic horšího, než dlouhé dny protkané myšlenkou na to, že nemůžeš být na své činy pyšný. A já nejsem. Byla to chyba. A za chyby se platí můj příteli víc, než jen zlatem.

Tenkrát jsem to ale viděl jinak. Bohužel

Po týdnech spřádání plánů jsem měl celkem jasno, jak jednotlivým mužům ukážu, že Boží mlýny opravdu fungují. Přál jsem si slyšet jejich bolestivé výkřiky a chtěl jsem jim do tváří vepsat hrůzu noci, kdy podpálili náš dům.

Kněz na mě začal pozorovat změnu. Snažil se mě vyptávat, ale já ho vždy odbil s tím, že o nic nejde. Choval jsem se co nejpřirozeněji a tak to časem začalo postupně normální. Ze změny se stal standart, který nikdo nevnímal. Já však věděl, že jsem propadl zlu.

Díky knězi jsem neměl příležitost pomstu vykonat. Byl mi pořád na blízku a těžko bych mu měl jak vysvětlit, že si chci na den či dva odskočit na koni. A tak jsem v duchu slov mého učitele čekal, až budu moci roztočit kolo soudu a poslat vodu na mlýn Boží. Netrvalo to ani nijak dlouho a mé srdce prorostlé myšlenkami na pomstu zajásalo.

Do našeho kostela přijel posel s důležitým vzkazem.

"Arcibiskup se nechává poroučet a žádá vás o co nejrychlejší návštěvu v jeho sídle", říkal při sklence vína a jídle knězi posel u stolu a já se div nepřerazil. Myslím, že toho večera bylo o mém osudu rozhodnuto. Kněz si sbalil několik věcí na cestu a rozloučil se se mnou. Brzy ráno odjel i s poslem na dalekou cestu a já měl jedinečnou možnost začít s přípravami na pomstu. Měl jsem mapu kraje a tak mi cestování nemohlo dělat problém. Krom toho jsem ten kraj relativně znal. Horší bylo najít ty muže. Budu muset slídit po městě a dívat se. Jejich tváře však hravě poznám. Mohl bych je malovat stokrát z paměti a vždycky by byli úplně stejní.

Postaral jsem se o zvířectvo a naložil všem do koryt o mnoho více, než obvykle. Věděl jsem, že se musím vrátit brzy, ale kdy to bude, to věděl jen Bůh. Musím dělat tak, aby kněz nic nepoznal.

Pár hodin po knězi jsem se z kostelních budov vytratil i já. Jen s malou nezbytnou zátěží, aby kůň byl co nejrychlejší. Hnal jsem svého oře údery do slabin. Prohnal jsem se krajem za půl dne a za tmy se přiblížil k městu. Koně jsem nechal přivázaného u malé tůně nedaleko cesty v lese a pěšky vyšel vstříc vzpomínkám. Srdce mě zabolelo při spatření spáleniště, kde dřív stával pěkný domek. Mé rodné místo. Zaťal jsem pěst a snažil se ovládnout svůj vztek. Teď má mysl musí být čistá a klidná. Teď se musím soustředit na splnění úkolu, který jsem si zadal před několika měsíci. Hlavní brána do města byla střežena dvěma strážnými. První zádrhel v mém plánu, na který jsem nepomyslel. Naštěstí řešení bylo snadné. Pod závojem noci jsem obešel hradby města až k místu u prudkého svahu, kde nikdo neočekával útok nepřítele. Zeď z neopracovaných kamenů zde byla nejnižší a tak se mi po pár pokusech podařilo vyšplhat až na cimbuří a seskočit nepozorovaně do měkké trávy. Plížil jsem se stínem a dával si pozor na stráže. Naštěstí jich nebylo mnoho.

U jednoho domu, který těsně sousedil s hradbami, jsem našel ideální místo pro pozorování. Zalezl jsem do mezery mezi hradbou a domem, přikrčil se a sledoval lidi chodící z hostince stojícího naproti mému úkrytu do úzkých uliček města. Mé oči začali po čase těžknout. Když už se zdálo, že budu muset své pátrání opakovat, až se vyspím, probral mě povědomý smích blížící se ke mně ze skupinky mužů právě odcházejících z hostince.

Okamžitě jsem byl vzhůru. Ten hlas nešel nepoznat. Byl to on. Muž, který podřízl mé matce hrdlo. Vyšel jsem ze svého úkrytu. Srdce mi bušilo jako o závod. Nenápadně jsem sledoval skupinku a podvědomě se držel rukojeti dýky skryté pod mou košilí. Studená ocel mi dodala odvahy se pomstít. S každou další uličkou dav řídl, až zůstal vrah jen s jedním kumpánem. Věděl jsem, že teď už mám vyhráno. Vrah se s mužem brzy rozdělí a já přijdu na řadu se svou pomstou. Když však oba muži vstoupili do jedněch dveří měšťanského domu, musel jsem se rozhodnout.

Chvíli jsem dům sledoval z přítmí a několikrát se vyhnul strážím jdoucím na obhlídku. Přes vedlejší dům, který měl nízkou střechu, jsem se dokázal vyšplhat do okna domu, ve kterém skončil matčin vrah. Pomalu našlapujíc temnou chodbou domu jsem poslouchal každičký zvuk. Došel jsem k místnosti, kde se z pod dveří rozlévalo světlo svící. Za dveřmi bylo ale ticho.

Opatrně jsem dveře pootevřel a skulinkou v nich uviděl spící muže. Leželi na stole s poháry v rukou s opileckým výrazem ve tváři.

Mé plány na pomstu se zase musely změnit.

Ten muž měl zažít před smrtí peklo. Neměl jsem ale v plánu vraždit nikoho dalšího. Přistoupil jsem potichu do místnosti. Přistoupil k vrahovi a pozoroval jej s obrovským pohrdáním a odporem. Vytáhl dýku. Rukou jsem mu přizvedl hlavu a ostřím dýky prořízl hrdlo. Bylo to zcela tiché. Muž ve spánku ani nezachroptěl. Nezaregistroval, že umírá. Opřel jsem ho zpátky na stůl a prstem namočeným v kaluži krve napsal na stůl vzkaz:

VRAH DOSTAL, CO SI ZASLOUŽÍ

Pomalu jsem kráčel temnými zákoutími hradních uliček směrem k nízké hradbě, abych se vydal rychle na cestu zpátky. Kůň byl za těch několik hodin odpočatý a tak cesta utíkala stejně dobře, jako toho rána. Přemýšlel jsem, proč mě osud nedá tu šanci pomstít se pořádně. Ten muž měl trpět. Měl si být vědom toho, že bude umírat. Měl mě prosit za odpuštění. Nic z toho se však nestalo. Ani nevěděl, že umřel.

Byl jsem zklamaný a unavený. Nad ránem jsem se dostal zpět domů. Ustájil koně a umyl své tělo od zaschlé krve. Usnul jsem únavou tak, jak už dlouho ne.