Záviš z Falkenštejna- milenec královny a zrádce krále
Osobnost Záviše z Falkenštejna má v našich dějinách vyloženě negativní charakter. Pro většinu lidí je jeho jméno symbolem zrady, prospěchářství a úskočnosti. Než vylíčíme okolnosti, za jakých jeho černá pověst vznikla, podívejme se nejprve na Moravské pole roku 1278, kde padl český král Přemysl Otakar II. a kde chyběl právě (zlo)řečený Záviš.
Zatímco se šiky českých a moravských pánů vydaly bojovat na Moravské
pole, někteří členové Vítkovského rodu sledovali zápolení z bezpečí
bavorského hradu. Za hranicemi českého státu dleli Ojíř z Lomnice a Záviš z Falkenštejna, jehož osudová role na velkolepém českém politickém jevišti měla teprve přijít.
Zatímco rodiny oplakávaly své mrtvé z Moravského pole, oba Vítkovci neurvale vpadli do Čech, aby se opět chopili svých někdejších statků. Rychlému a nikým nebráněnému nájezdu neunikly ani nechtěné České Budějovice, ani klášter Zlatá Koruna. Jeho vypleněním si Záviš z Falkenštejna, nesoucí už tak na ramenou břímě všeobecné viny za prohru u Suchých Krut, připsal na svůj účet další provinění. Jeho vpád s obavami sledovala z Prahy zdrcená královna Kunhuta, aniž by v nejmenším tušila, že onen zlořád plenící jižní Čechy záhy ulehne do jejího lože jako milovaný a uctívaný protějšek.
Vdova Kunhuta zůstala osamocena s malým synem a bázlivě očekávala příští události. Tělo jejího manžela tlelo kdesi v daleké cizině, od jihu spěchaly do Čech uchvatitelské voje Vítkovců a z Moravy přicházelo vojsko samotného Rudolfa Habsburského. Situace vypadala beznadějně. Tak beznadějně, že se královna musela obrátit za hranice země do Braniborska. Že její výzva k tamějšímu markraběti Otovi Dlouhému byla osudným omylem, zjistila hned v následujících týdnech. Namísto dvorného a spolehlivého ochránce, který by zajistil chod českého státu, ochránil ji i malého Václava a navíc zabezpečil zemi před nájezdem uchvatitelského Rudolfa Habsburského, dorazil do Čech v čele vojska muž lačně toužící po moci, k níž se hodlal ubírat potíráním veškerých překážek. A jednou z nich byla sama královna.
Poznání přišlo příliš pozdě a následná snaha byla nadto další chybou. Bezradná Kunhuta se totiž obrátila na samotného Rudolfa Habsburského a došlo ke vzájemnému sblížení. Na situaci v Čechách to však mnoho nezměnilo. V Praze zůstal Ota Dlouhý Braniborský a královnu se svým synem dokonce nechal internovat na Bezdězu. Kunhuta však v pevných zdech severočeského hradu dlouho nepobyla a svého syna opustila.
Královna dlela na svém skromném dvoře na Opavsku v Hradci nad Moravicí, který byl jen odleskem někdejší slávy pražského dvora. Kunhuta svou bitvu o syna prohrála. Ani po svém útěkem z Bezdězu nedokázala najít mocnou ochrannou ruku, která by malého Václava vytáhla ze zajetí a dokázala čelit vojskům Oty Dlouhého.
Život v Hradci byl jednotvárný, dokud se před branami královských statků neobjevil Záviš z Falkenštejna. Muž, který dosud trápil královnu vdovu stejně jako neurvalé šiky braniborského markraběte. Jeho pozice v Čechách však doznala podstatných změn. Zatímco se většina členů Vítkovské rodiny před novým českým pánem pokořila, Záviš z Falkenštejna neúprosně zůstával v opozici proti Braniborům. Jeho názory ho proto vedly až na dvůr královny Kunhuty. A právě tam, v odlehlých končinách českého království, se královna se Závišem sblížila. Vzájemné poznávání bylo brzy nahrazeno blízkým intimním vztahem.
Nerovný svazek mezi královnou a mocným, přesto však pouhým pánem, nezůstal dlouho v tajnosti. Přestože dvorská kultura pracovala s představou rytíře a jeho dámy, doba středověku v praxi podobným vztahům nepřála. Navíc Záviš ulehl do sotva vychladlého lože po muži, jemuž v rozhodující chvíli ani nepřispěchal na pomoc. Královská památka Přemysla Otakara II. tak byla zneuctěna a stín nevěry a cizoložství padl rovněž na hlavu královny. Vyprávělo se, že Kunhuta zcela propadla osidlům démonického Záviše, který ji zanedlouho obtěžkal potomkem a slavila se nerovná svatba. Pomluvy a předsudky obestřely mileneckou dvojici jako pavučina a následný ničivý hladomor byl dokonce přičítán jejich nerovnému svazku. Záviš s Kunhutou však osočování čelili i poté, kdy museli Opavsko opustit a uchýlit se na Falkenštejnovo panství. Do země se totiž vrátil někdejší opavský pán Mikuláš.
Z jakého důvodu upadl Záviš z Falkenštejna v nemilost, je spíše věcí
představ a hypotéz. Již dlouho před svým zatčením opustil královský dvůr
a uchýlil se ke spokojenému životu na hradě Svojanov.
"Záviš z Falkenštejna byl zajat!" Zpráva se rozeběhla Prahou jako lavina. Ještě včera žil mocný Vítkovec spokojeně na svém rodovém hradě, sotva však přibyl do Prahy, byl bez okolků vsazen do Bílé věže Pražského hradu. Rodinné štěstí s v pořadí již třetí manželkou bylo násilně přetrženo.
Alžběta Kumánka, dcera uherského krále Ladislava IV. a nová žena Záviše z Falkenštejna, která měla nahradit někdejší královnu vdovu Kunhutu, zatím netušila nic o osudu svého manžela. V dalším nerovném sňatku spatřovali čeští šlechtici novou mistrnou taktiku mocného pána uchvátit část majetku a prestiže patřící po právu českému králi.
Záviš z Falkenštejna si nový manželský život hýčkal. Alžběta záhy povila syna a rodinnému štěstí zdánlivě nestálo nic v cestě. Narození potomka a jeho křest pojal Záviš zároveň jako akt usmíření a opětovného přiblížení se českému králi. Netušil, jak se změnily poměry v prostředí pražského dvora, a jak zakolísala jeho vlastní pozice v očích samotného Václava II. Někdejší Závišova sláva a moc byla pryč, aniž by si to sám mocný Vítkovec uvědomil. Předpokládaje, že jeho postavení na královském dvoře zůstává i přes jeho dlouhou nepřítomnost neotřesitelné, pozval českého krále na křtiny na hrad Svojanov. Král odpověděl, že se obřadu zúčastní, ovšem pouze za předpokladu, když ho ze sídelního města doprovodí sám Záviš.
Pražský královský dvůr se chvěl očekáváním jeho příjezdu. Nikoli však v radosti, nýbrž v neblahém vyčkávání rozhodujícího okamžiku. Mladičký český král Václav II. s obavami hleděl vstříc svému někdejšímu příteli a rádci, s nímž nyní hodlal zcela proti svému dřívějšímu přesvědčení skoncovat. Dvorští našeptávači již dávno získali nad Václavem převahu a posunuli jeho názory na Záviše z Falkenštejna do zcela odlišné polohy. "Je to zrádce". Neslo se Prahou. "Chystá úkladnou vraždu mladého Přemyslovce". Pražský biskup Tobiáš z Bechyně spolu s další dvorskou panskou klikou ponoukal Václava II. k rozhodujícímu kroku. Největším odpůrcem Záviše z Falkenštejna však byla sama královna Guta. K většímu vlivu na svého mladého manžela snad přispěla i předčasná smrt jejich nově narozeného dítěte. Společná ztráta mladý pár stmelila. Záviš se k českému králi dostavil ve slepé naději, že se jejich vzájemné vztahy zkonsolidují. Hned po příjezdu však byl násilně zajat.
Vězeňské útrapy se zdály být nekonečné. Přesto však Závišův pobyt ve věži Pražského hradu sliboval alespoň pramalou naději, že se věci opět obrátí v jeho prospěch. Za "démonického" Vítkovce se totiž postavil celý mocný rod. Přestože předpojatý soud vyřkl nad Ronovcem konečný rozsudek a rozhodl o jeho vině coby zrádce, Vítkovci odmítli ortel přijmout. Ztráta Závišova hrdla i statků naopak vedla k další snaze po nápravě stavu. Prosby a žádosti o pomoc byly směřovány do Uher i do Slezska. Zoufalá situace nakonec zdrcené pány rodu pětilisté růže vedla až k rozhodujícímu okamžiku, kdy se obrátili na Jindřicha, knížete vratislavského, řečeného Probus a nabídli mu českou královskou korunu. Takové počínání však bylo v Čechách nemyslitelné. Ať se dělo cokoliv, vždy zůstávala zachována úcta a respekt vůči nedotknutelnému přemyslovskému rodu.
V roce 1290 byl Záviš konečně vyvlečen z vězeňské kobky. Nikoliv však proto, aby byl osvobozen a mohl se vrátit k manželce a dětem, ale aby sehrál poslední a ponižující roli ve svém partu. Závišovým katem se měl stát jeden z jeho největších soků a nepřátel Mikuláš Opavský, který se svého úkolu chopil s neobyčejnou kreativitou. Záviše vyvedl z vězení a jal se ho vozit před všechny pevné hrady, na nichž dosud dleli vzbouřenci, kteří neochvějně vytrvali na straně Záviše z Falkenštejna.
Pokořující cesta přinesla své výsledky. Mikuláš získal pro krále Václava II. nazpět hrady na Opavsku stejně jako panství Závišových bratrů Hroznaty a Smila. Pokaždé však Záviš neunikl nervy drásajícím přípravám na konečný ortel. Před popravou ho vždy zachránila bázeň a soucit svých příbuzných. Jejich pochopení však nebylo nekonečné. Závišův bratr Vítek sedící za mocnými zdmi hradu Hluboká v jižních Čechách totiž poslušnost odmítl. Nic nepomohlo provolávání a příprava k popravě.
Nevyzpytatelný Mikuláš Opavský totiž mínil sehrát rozehranou partii až do samého konce. Přípravy k popravě snad původně měly být pouhým divadlem pro přihlížející, před Hlubokou však nabyly konkrétních rysů. Život démonického a charismatického pána Záviše z Falkenštejna spěl mílovými skoky ke svému konci. A tam před Hlubokou před zraky vlastního bratra padla Závišova hlava k nohám svého přemožitele. Kapitola o mocném Vítkovci byla jednou provždy uzavřena.
Zdroje: stoplusjednicka.cz, wikipedie, epochaplus.cz